My life is my fight: Corruption, betrayal and lies

Kapitola VI

Hned po tom, co byla Suki odvezena neznámo kam, mi Leo přidělil pokoj. Zrovna jsem tam mířil. Zajímalo mě, proč mě ti idioti chtěli. Nějak jsem to upřímně nechápal, ale hlavní bylo, že byla Suki v bezpečí. S úsměvem jsem šel za jedním sluhou, který mě měl dovést do mého pokoje. Šel jsem dlouhou chodbou. V královském paláci jsem ještě nikdy nebyl, ale líbil se mi. Všechno tu bylo nádherné a čisté. Konečně sluha zastavil u nějakých dveří a otevřel je. S kamennou tváří jsem vešel dovnitř. Ohromilo mě to. Opravdu... Tenhle pokoj byl velký jako kráva. Postel byla s nebesy a stála u jedné ze zdí. Bylo tu několik oken, zastřené modrými závěsy. Sedl jsem si na postel. Pokoj měl i vlastní koupelnu a prostě... všecko. Sluha mi hodil jakési věci. ,,Tohle si obleč" pronesl nadřazeně a poté odešel. Koukl jsem se na oblečení, které se povalovalo po zemi. Přistoupil jsem k zrcadlu a začal jsem se oblékat. Mračil jsem se na postavu v obleku sluhy. Vypadalo to... Až moc divně. Povzdechl jsem si. *Fajn.. Pro tebe všecko, Akatsuki* pomyslím si. Najednou někdo zaklepe. ,,Dále!" zavrčím. Dveře se otevřou. Stojí v nich ta princeznička, Meru. ,,Jééé! Vypadáš roztomile, Akiro!" křikne s úsměvem. ,,Navrhla jsem to já! Líbí se ti???" zazubí se dívenka a já se zamračím. Potom si jen povzdechnu. ,,Jistě" řeknu ironicky a Meru se zasměje. Asi jí to nějak nedošlo, jak jsem to myslel... ,,Budeš můj osobní sluha!" křikne nadšeně dívenka a já se zamračím ještě víc. ,,Fajn" odseknu. Meru odejde. ,,Sakra... Tohle je peklo" řeknu si sám pro sebe.

"Nebudu jen tak sedět a nic nedělat! Nejradši bych táhla proti tomu zasranýmu království do války! Ale co já momentálně zmůžu? Nic! Už tři dni chodím tam a zpátky. Vyrazím jedním směrem, ale pak to otočím a vrátím se zas zpátky. "Utíká ti čas, Suki!" nadávala jsem si. "Myslím, že jen tak z fleku se vrátit nedokážu." povzdychla jsem si. Po dlouhém rozmýšlení jsem se nakonec vydala jedním směrem. Asi po třech dnech cesty jsem narazila na první odlehlou vesničku v horách. Když jsem procházela městem, lidé se krčili a schovávali. Báli se mě. Sedla jsem si pod strom co byl na náměstí, jestli se tomu tak dalo říkat. Opřela jsem si hlavu o kmen stromu a čuměla do nebe. Nejspíš jsem musela usnout. Probrala jsem se v něčem měkkém. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že je to peřina. Rychle jsem si sedla a rozhlížela se okolo sebe. Na druhém konci místnosti byl kluk. Asi tak stejně starý jako já, blonďaté vlasy, červené oči. Bylo mi jasný, že to nebude jenom člověk. Otočil se na mě. "Ty už jsi vzhůru?" usmál se na mě. Chytila jsem dýku co ležela na nočním stolku a namířila ji na něj. "Kdo jsi a co ode mě chceš?" zeptala jsem se ho. "Mě se nemusíš bát. Vím že vypadám podezdřele, ale démon nejsem. Jmenuju se Daren, jsem potomkem démona a člověka. Nemám v plánu ti ublížit. Ale usnout uprostřed mrtvé vesnice nebyl dobrý nápad." usmál se na mě. Složila jsem dýku zpátky na stolek. "Jak to myslíš mrtvé vesnice?" zeptala jsem se. "Naprosto jednoduše. Všichni lidé už tam jsou dávno mrtví, takže by tě tam akorát tak sežrali." odvětil. Při té myšlence mi projel mráz po zádech. "Nejspíš budeš nějákou chvíli mimo, ale tady v téhle oblasti nežije nikdo kromě mě. Všichni jsou tu už dávno po smrti." řekl Daren. "Já se potřebuju dostat zpátky do svého království, omlouvám se že jsem ti způsobila problémy." řekla jsem a chtěla vstát jenže to nešlo. Moje noha byla od kolene dolů celá obvázaná. "Co se mi stalo?" řekla jsem s hrůzou v očích. "Neříkal jsem, že jsem tě z té mrtvé vesnice dostal bez následků." odmlčel se Daren.