My life is my fight: Corruption, betrayal and lies

Kapitola VII

Seděl jsem na posteli a hleděl do zdi. Všechno v tomto paláci se mi zamlouvalo, ale i přesto jsem to zde nenáviděl. Všude bylo vždy ticho. Král byl většinou stále zavřený v sále a cosi plánoval a já musel chodit jako ocas za Meru a dělat, co mi poručí. Chyběla mi tu Suki. *Akatsuki... Co asi teď děláš?* pomyslím si a zahledím se do země. Cítil jsem, že se cosi děje. Doufám jsem, že se Suki nic nestalo. Ale kdyby zemřela, poznal bych to. Jistojistě bych to poznal. ,,Doufám, že se teď máš líp než já, Akatsuki" špitnu tak tiše, že to mohu slyšet jen já. Seskočím z postele a dojdu k oknu. Otevřu jej a hledím dolů. Vojáci chodí sem a tam, cvičí , bojují... Podíval jsem se dál, do zahrad. Procházela se tam Meru. Neměl jsem jí rád. Ne.. Nenáviděl jsem jí. Zkousl jsem si spodní ret a sledoval jí. Bylo brzo ráno. Měl jsem na sobě ještě košili. Odešel jsem od okna a převlékl se. Poté jsem šel chodbou až k bráně a do zahrady. ,,Neměla by jste se procházet sama" pronesu otráveně směrem k Meru. Kdyby se jí něco stalo, asi by mě král popravil a ani nechci pomyslet, co by udělal Suki. ,,Bojíš se o mě?" zazubí se princeznička. ,,Ne. Jen kdyby se ti něco stalo, odnesu to já" odseknu a dám si ruce do kapes. Meru se zamráčí a poté odejde zpět do paláce. Následuju jí. *Pane bože... proč já?* pomyslím si jen.

Nemohla jsem chodit. Byla jsem odkázaná na Darena, na to že mě nezradí. Seděla jsem na posteli a hleděla do plápolajícího ohně. Po chvíli se ozval zvuk vrzajících dveří a do pokoje vešel Daren. "Přinesl jsem ti večeři." usmál se. Byl to přesně týden co jsem nevytáhla paty z tohodle domu. Stále mi nebylo jasné, kde Daren bere jídlo. Ještě jsem zapomněla dodat, že to nebylo jen tak něco obyčejného jako chléb, ale dalo by se to srovnávat s královskou hostinou. Daren si sedl naproti mě na židli a pozoroval mě jak večeřím. "Až se najíš, tak se ti podívám na tu nohu. Myslím, že za dva dny už bys mohla chodit." usmál se na mě. Chabě jsem mu úsměv opětovala a dál jedla. Věřila jsem mu, ale něco mi říkalo, že není tak milý jak se zdá. Nebo při nejmenším, tak hodný. Daren se mi po jídle podíval na moji nohu. Byl to nechutný ohled. Chtělo se mi zvracet a tak jsem radši odvrátila pohled. Když ji opět zavázal, usmál se na mě. "Myslím, že zítra už by měla být v pořádku minimálně na to, abys mohla chodit." řekl a odnesl talíře. Po chvíli se vrátil a sedl si vedle mě. "Normální člověk by nezůstal žít ve "vymřelé" oblasti jak ty tvrdíš. Normální člověk by to nezůstal a ani by se tu nedokázal uživit. Takže, co jsi zač?" vychrlila jsem na něj a podívala se mu do očí. "Ne, ne opravdu. Já ... já ..." koktal ze sebe. Po chvíli zbytečné snahy hluboce vzdychl. "Tak jo. Máš mě." zašeptal sklonil pohled do země. "Nejsem obyčejný člověk. Popravdě jsem ..." než stačil doříct větu, ozvala se obrovská rána. "Kurva! Našli nás!" sykl Daren a bleskově mě zvedl do náruče. Nic jsem nechápala. Jen plameny, které se k nám bleskově blížily. Daren rozbil okno a vyskočil i se mnou ven. Nemohla jsem uvěřit co je Daren zač.