My life is my fight: Corruption, betrayal and lies

Kapitola IX

S koňmi jsme se vrátili zpět do stájí. ,,Uděláme si piknik!" křikla Meru nadšeně. Byl jsem unavený, ale musel jsem Meru poslechnout. Vešel jsem do hradu a vzal deku. Poté jsem zamířil do kuchyně připravit nějaké jídlo. Udělal jsem jakési chlebíčky a další pochutiny. Poté jsem to strčil do piknikového koše a zašel zpět do stájí. Meru vypadala nadšeně. Propíchnul jsem jí pohledem. Nasedli jsme zase na koně a zamířili na nějakou louku. Koně jsme uvázali k nějakému stromu. ,,Měl by ses víc usmívat" řekne mi princeznička. Donutím se k úsměvu. Musel jsem se takhle falešně usmívat a rozprostřít tu deku. Z košíku jsem vytáhnul všechno jídlo a rozložil ho. Meru se stále koukala nějakým jiným směrem, k jakémusi křoví. Ignoroval jsem to a dál se falešně usmíval. Zajímavé bylo, že si myslela, že ten falešný úsměv je upřímný. Princeznička se najednou ušklíbla a stále se koukala směrem ke křoví. Pak se koukla na mě. ,,Polib mě" pronesla velmi tiše. ,,Cože?" zavrčím. ,,Jestli to neuděláš, nechám bratra, aby našel tu tvou Suki a pak jí popravil" pronese princeznička. Co jsem měl dělat? Nechtěl jsem jí políbit... Ale pro Suki bych udělal cokoliv. Lehce jsme jí políbil. Nedával jsem do toho žádný cit. Ona si to však náramně užívala. Oddálil jsem se od ní a sledoval jí. Zase se šklebila. Povzdechl jsem si. Začínala mě štvát. Něco tu... nehrálo

Daren se mě snažil uklidnit, ale ještě víc to zhoršoval. "Vypadni!" křikla jsem. "C-Co prosím?" zeptal se vystrašeně. "Řekla jsem abys vypadnul! Jdi pryč! Zmiz mi z očí!" řvala jsem žalem. Daren jen sklopil hlavu a utekl. Seděla jsem u skály po které stékala voda a tvořila tu malé jezírko. Připadalo mi, že se můj svět zhroutil. Vzpomněla jsem si na ten pocit, když umírali všichni moji blízcí. Bylo to stejné. Andělé, největší špína tohohle světa. Sice o sobě tvrdí jak jsou dobří, ale ani ten nešpinavější démon by nedokázal být takhle krutý. Už jsem nedokázala ani brečet. Jen se tiše chvěla. Nevím jak dlouho jsem tam seděla. Možná pár hodin, možná den, možná týden ... Bylo mi to ukradený. Srdce plné nenávisti, ale oči plné smutku. Umírala jsem. Pozorovala jsem nebe, když se ze křoví vyhrabal Daren. "Slečno?" optal se opatrně. Začala jsem se smát. "K čemu jsou ti křídla, když nemůžeš létat? K čemu jsou ti drápy, když nemůžeš trhat? K čemu jsou ti meče ..." Na chvíli jsem se odmlčela a vzala do rukou svůj meč. "Když nemůžeš zabíjet ..." Vstala jsem a pevně ho stiskla. "Ještě před chvíli jsem chtěla zemřít tady, kde mě nikdo nenajde. Ale dostala jsem lepší nápad. Jdeme, Darene!" sykla jsem a vykročila. "Vy jste dočista zešílela! Přestaňte! Prosím!" snažil se mě zastavit Daren, ale nebylo mu nic platné. Já jsem svůj cíl měla jasný. Akiro mě zradil a já už nemám co ztratit. Ještě předtím než provedu nějákou hloupost, ho donutím aby za to nesl vinu ...