My life is my fight: Corruption, betrayal and lies

Kapitola X

Meru se dál pitomě ušklebovala. Měl jsem sto chutí jí dát facku. Nenáviděl jsem takové manipulující krávy. Tiše jsem si povzdechl. Fakt tu něco nehrálo. Nevěděl jsem co a nějak jsem se o to ani nezajímal.

Když jsme dojedli všechno jídlo, které bylo na pikniku připraveno, zbalil jsem deku a přehodil jí přes koně. Pomohl jsem naší princezničce nasednout a sám jsem poté skočil na koně. Pobídl jsem ho a už jsme se oba hnali směrem k zámku.

Prvně jsme dali koně do stájí. Musel jsem je odstrojit za nás oba a ještě je nakrmit. Zbytek udělali sluhové. Meru se jen pitomě usmívala. Pitomá princeznička. Kdyby nebyl její bratr král země, nejspíš by teď někde na farmě kydala hnůj.

Oba jsme se dostavili ke králi. Meru mě začala zase vychvalovat. Už mě to docela štvalo, ale nic jsem neříkal. Nechtěl jsem, aby mohl použít to svoje : ,,Mlč, nebo cosi uděláme té démonce" . Nejraději by jsem jim oběma usekl hlavy a napíchl je na kůl. Konečně jsem byl propuštěn a mohl se vrátit do pokoje. Převlékl jsem se a lehl si na postel. Koukal jsem se do stropu a myslel na Suki. Utekl bych, nebýt toho, že je celý hrad plný ozbrojených stráží. Ne že bych je nezabil, ale prostě... Neměl jsem zabíjení příliš v lásce. Nebylo tu nic moc k dělání, kromě "opečovávání" naší drahé princezničky. Měl jsem chuť jí zapíchnout a odejít. Povzdechl jsem si a zavřel oči.,, copak asi teď děláš... Akatsuki?" špitnu do prázdna.

 Dorazila jsem na malou mýtinku a zahleděla se do dálky. V dálce se tyčily hradby království zrádců. "Jaké bylo původní poslání démonů, když nebesa zradil první anděl?" zeptala jsem se Darena. "Podle pověsti, to byly bytosti určující rozsudek smrti. Žily v podzemí s jediným úkolem. Soudit a trestat zrádce nebes, kterých bylo čím dál víc." odpověděl Daren. "Myslíš si, že je správné někoho odsoudit třeba i k smrti za nějáký prohřešek?" řekla jsem a prohrábla si blonďaté vlasy. "Záleží na soudnosti toho dotyčného, slečno." odvětil mi Daren. Položila jsem poslední otázku. "Je správné se držet své krve a potrestat ty, kteří zhřešili proti nebi?" Daren sklopil hlavu. "Já nevím ..." řekl tiše. "Dobře..." šeptla jsem a vytáhla z kapsy svůj démonní amulet. "Je na čase, aby démoni opět trestali ..." řekla jsem a v rukou rozdrtila amulet na prach. Objevil se okolo mě černý dým a já se na svět nyní dívala ve své úplné podobě. Dlouhé blonďaté vlasy se změnili v černé, havnaní. Na sobě jsem měla královské černé krajkované šaty. Místo pásky jsem přes oko měla černou krajku, která byla spojena s velkou rudou růží v temných vlasech. Protáhla jsem si své ztuhlé tělo a věnovala Darenovi ušklebek. Tvářil se opravdu vyděšeně. "Doufal jsem, že tenhle den nikdy nenastane! Nikdy jste neměla ukázat svoji opravdou podobu!" křikl na mě Daren a vycenil zuby. "Zmlkni! Uteč do bezpečí svého pána a vyřiď že pozdravuje královna Akatsuki." zasmála jsem se a namířila na něj svým mečem. "Vypadni nebo se přidej!" křikla jsem. Daren se na mě sklamaně podíval a s menším odporem utekl. "Pitomá kočka ..." ulevila jsem si. Vzala jsem ampulku co mi visela na krku, otevřela ji a vyhodila do vzduchu. Její obsah se vylil a prázdná skleněná nádoba dopadla na zem. Právě jsem do světa vypustila zprávu pro všechny démony. Jejich královna je zpět. Ihned se okolo mě sběhla armáda blízkých démonů a netrpělivě čekající na mé rozkazy. "Zničte to království, zabijte každého hříšníka, ale ty tři nechte mě!" vydala jsem rozkazy a celá armáda démonů zamířila na hradby. Vojáci je kosili z věží a hradeb pomocí střel, ale stále se přidávali další. Konečně se jim podařilo prolomit bránu a vniknout dovnitř. Ve strážní věži se ihned rozezněl poplach ohlašující napadení. Ladně jsem prošla okolo bojujících vojáků a démonů. Vyletěla jsem na jednu z kostelních věží a rozhlížela se okolo. Ulice se pomalu začaly zalévat krví, od kasáren se hnaly další legie vojáků. K jejich neštěští se moje zpráva šířila rychle a tak bránou přicházeli stále noví démoni. Ušklíbla jsem nad tou překrásnou podívanou a zamířila k hradu. Sletěla jsem přímo před vylomenou bránu a zamířila ke dveřím hradu. Chtěla jsem slušně zaklepat, ale v tom se dveře rozletěly a z nich jeden z mrtvých vojáků. Vešla jsem klidně dovnitř a spatřila onoho zrádce. Právě řezal hrdlo dalšího z vojáků. "Myslela jsem, že ty boje nemáš rád, Akiro." řekla jsem a s úšklebkem se opřela o zeď.