My life is my fight: Corruption, betrayal and lies

Kapitola VIII

Ležel jsem v měkké posteli a cosi se mi zdálo. Z hezkého snu mě však vyrušilo zaskřípání dveří. Okamžitě jsem otevřel oči a zvykal si na světlo. Do pokoje vešla Meru se svým obvyklým pitomým úsměvem. Probodl jsem ji pohledem a sedl si. ,,Co chceš?" řeknu neutrálně. Meru se jen pousměje a dál na mě civí. ,,Když nic nechceš, tak vypal. Musím se převléct" zavrčím na ní. ,,Vlastně... Chtěla jsem se jít projet." špitne princeznička. Zamračím se. Nerad jsem opouštěl svou postel, když to nebylo něco naléhavého. ,,Proč neřekneš princátku?" odseknu. ,,Má moc práce. A pokud vím, jsi můj sluha, takže vstávej a jedeme" řekne princeznička rázně. Vlastně, nejraději bych jí vzal za krk a pořádně s ní praštil o zeď. Ale pak bych byl asi probodnut několika meči od stráží. Povzdechl jsem si. ,,Fajn, ale vypadni, chci se převlíct!" zavrčím na ni. Ona se jen usměje a odejde. Vážně mě zajímalo, co se v té její střeštěné kebuli děje. Vstal jsem z postele a vzal si svoje věci. Poté jsem došel ke dveřím, kde čekala Meru. ,,Fajn, můžem" řekl jsem otráveně a šel s ní ke stájím. Oba jsme si vzali koně a vyjeli za město, kde se rozprostírala nádherná louka. ,,Jaký romantický výhled!" křikne Meru. *Bože... * pomyslím si a radši nic neříkám, protože jsem to děcko nechtěl rozplakat.

Seděli jsme na vysoké skále. "Ty seš ..." nemohla jsem nejít ta správná slova. "Jsem zvířecí strážce. Těžko byste mě přijala v mé zvířecí podobě. Odpusťte, že jsem vám lhal, princezno." řekl Daren s pohledem skloněným ke krajině pod námi. "Jenže, abys mohl být můj strážce, musel by někdo z rodiny Tenshi ještě žít." řekla jsem a přísně se na něj podívala. "Odpusťte, nemohu to prozradit ..." zakňučel Daren. "Nepotřebuju tě!" řekla jsem hrdě a vstala. "Co hodláte dělat?" pozvedl hlavu. "Do toho ti nic neni! Vrať se zpátky za svým majitelem a vyřiď mu, že ho skopu jestli se brzo neukáže." zavrčela jsem a prokřupla si prsty. "Prosím princezno! Věřte, že pokud bych vyzradil jméno mého pána, nebyla byste zrovna nadšená. Jistě už jste zjistila, že na vás útočí. Vysoce postavený anděl si přeje vaši smrt a proto posílá všemožné vrahy. Vaše smysly je nedokáží včas odhalit, ale moje ano. Dovolte mi vás ochránit!" vzhlížel ke mě Daren. "P-Přestaň na mě čumět z tak nelichotivého úhlu!" zastyděla jsem se. Byla jsem zvyklá, že přede mnou muži klečí, ale přeci jen ... On byl jako poslušný pes čekající na povel. "Bože, Darene ..." vzdychla jsem si. "Dělej si co chceš, mě je to ukradený. Jestli budeš mít lepší pocit, když půjdeš se mnou. Tak pojď, ale upozorňuju tě, že hodlám najít toho zasranýho anděla i tvýho pána!" křikla jsem a zatnula pěsti. "Jak poroučíte, princezno ..." řekl Daren a obě očíčka se mu rozzářila. Obrátila jsem oči v sloup a vykročila směrem zpátky. "P-Promiňte, ještě jedna věc ..." ozvalo se za mnou. "Co zase?!" křikla jsem nepříjemně. "Vadilo by vám, kdybych zůstal ve své zvířecí podobě? Je to pro mě pohodlnější ..." sklonil hlavu Daren. "Klidně ... A přestaň mě oslovovat princezno. Říkej mi normálně Suki a tykej mi ..." řekla jsem klidně a bez otočení šla dál. Po chvíli vedle mě kráčel modrý šavlozubí tygr. Mohutné tělo, ornamenty vyznačující jeho rasu a v neposlední řadě obvázané přední nohy. "Od čeho to máš?" zeptala jsem se. "Porážka v boji ..." řekl skoro neslyšitelně. Viděla jsem, že o to nechce mluvit, tak jsem do toho dál nerýpala.

Nevím jak dlouho jsme šli, ani kam jsme šli. Myslím, že to byly tak tři dny než jsme přišli do blízkosti hradeb "zasranýho" království Lea. K mojí smůle / štěstí jsem uviděla Meru a Akira. Nevypadal, že by ji zas tak nenáviděl. Slezli z koní a on rozprostřel deku na zelené trávě. On se na tu mrchu usmíval. Sedl si vedle ní a udělali si piknik. Celou tu dobu ho neopouštěl milý úsměv. Já jsem to vše jen pozorovala z metrů vzdáleného křoví. Největší šok pro mě byl, když ji políbil. Do očí se mi hnaly slzy. Měla jsem vztek, ale zároveň jsem cítila jak jsem bezmocná. Jen jsem tam tak stála a dívala se na ně. Chtěla jsem křičet, ale můj hlas oněměl. Chtěla jsem brečet, ale moje oči zůstavaly suché. Chtěla jsem se hnout, ale moje mě neposlouchalo. Jakoby se čas zastavil. Bylo slyšet jen tiché šumění lesa a větru pohravajícího si s lístky stromů. Vydechla jsem. Můj tep i můj dech se zrychlily. Čas začal opět plynout. Otočila jsem a utíkala. Nezajímalo mě, jestli si mě všimli či ne. Nezajímaly mě hloupé výmluvy. Nezajímalo mě nic. Cítila jsem se zrazená. Utíkala jsem od všechno pryč, někam kde mě nikdo nenajde. Už mi na ničem nezáleželo ...

Obrázek - Daren v pravé podobě