DIA

13.

Po dlouhé době jsem se ráno probudila rozlámaná. A ještě k tomu všemu po mně skákala dvojčata. Byla nadšená, že jsem zpět a chtěla se se mnou projít. Ale vzbudila mě a to je jako moc. Naštěstí zasáhl Leon a po dlouhých 5 minutách je odtáhl na snídani.

No a než jsem se vykopala z postele, udělala ranní hygienu a doběhla do jídelny, už tam skoro nikdo nebyl. Jen dvojčata, Leon, Cheirón, Kristýna s Filipem a pár lidí co jsem neznala. Jakmile mě spatřil Filip, rozběhl se a obejmul mě. Samozřejmě si Kristýna neopustila vražedný pohledy.

,,Chyběla si mi! A musím ti poděkovat, je to tu úžasné. I když..., no, Kristýna mě pěkně sere.'' zasmála jsem se. Nešlo to jinak, protože on jak umí občas koukat...

,,Neboj, je nás tu takových víc.'' mrkla jsem na něj a šli jsme se posadit každý ke svému stolu. Chudák, Kristýna ho očividně dost sprdla. Ale jemu to bylo očividně u prdele.

Po snídani jsem zašla za Cheironem. Musela jsem zjistit, kde Diana je. A on jediný mi mohl s hledáním pomoci.

,,Musíme si promluvit. O Dianě. Potřebuju jí najít.''

,,Včera jsem ti říkal, že nevím, kde se teď nachází. Sbalila si věci a beze slov odešla. Také se o ni bojím, ale musíme jí nechat.''

,,To právě ale já nemůžu, Cheirone. Já jí totiž miluju!''

,,Já tebe taky.''s leknutím jsem se otočila a mezi dveřmi stála Diana. Náš drahý kentaur mlčel a pozoroval nás dvě. A já nevím, jestli k vůli tomu, že se tam Diana objevila nebo k vůli tomu, co jsme obě řekly.

,,Promiň.'' na nic jiného jsem se nezmohla. Ona to viděla, a tak udělala první krok. Popošla, až se mě skoro dotýkala. Nemohla jsem skoro ani dýchat.

,,Neomlouvej se. Za nic nemůžeš. Kdybych nepřivedla Jane ale rovnou ti řekla, co cítím..., třeba by bylo vše úplně jinak.''

,,Ne, nebylo. Šla bych stejně. Ano, je to sobecké, ale taková už jsem. Když jsem přišla do tábora, nevěděla jsem nic. Natož jestli by se mnou někdo chtěl být, když jsem rozmazlená dceruška Athény. Ale teď už to vím. Chci tebe a aby ti nikdo neublížil.'' Diana už to nevydržela a políbila mě. Kurňa, to bylo úžasné. A Cheiron se tvářil, že mu to nevadilo. Ba naopak.

Vzala jsem Dianu za ruku a společně jsme vyšli z hlavní budovy. Asi se trochu bála, protože se třásla ale překonala to. Ignorovala znechucené pohledy jejích sourozenců a já si to užívala. Obě jsme se konečně postavily něčemu, čeho jsme se bály.

K večeru jsme si to zamířili k mámě na zámek. No a jinak..., hned jsme se obě postavily za tátu a čekaly na verdikt mámy.

,,V životě už neutíkej. Málem jsem strachy umřela. Vím, že to tak občas nevypadá..., ale mám tě ráda a vždy budu. Jsi má dcera. Dále bych se chtěla omluvit Dianě, že jsem jí obviňovala. A co se týká vás dvou..., no, nevím, co si má myslet. Jsem ráda, že jsi šťastná. Na druhou stranu to nechápu.'' odhodlala jsem se a běžela k mámě jí obejmout. Oplatila mi to. Ale dosti silně.

,,Mamí, už mě pusť. Nemůžu dýchat.'' všichni jsme se začali smát a pro mě bylo zase jednou všechno v pořádku.

Dali jsme si moc dobrou božskou večeři a po krátkém přemlouvání mámy, šla Diana se mnou do pokoje. Tulili jsme se, koukali na telku a po nějaké době jsme usnuli.

Ráno jsme šli ruku v ruce do tábora. Potkali jsme Árese, který k velkému překvapení Dianu obejmul. Mně jen pocuchal vlasy a zmizel. Obě jsme se začaly tlemit jak blázni, ale jakmile jsme viděly, že k nám běží dvojčata, pokračovaly jsme v cestě.

Zeptá se mě někdo, jestli je to konec, když takhle hezky kapitola končí..., odpověď nedostane, protože sama nevím😂😅.