Ráno mě v 8.00 probudila sestřička, která nám donesla snídani. Chvilku jsem trpěla tu ukecanost kluka vedle na posteli a pak si začala upravovat ty příšerný nehty.
Přišel čas návštěv. Tentokrát za mnou přišla i babička s dědou a čeho si všimli jako první? Hrozně kvůli těm vlasům nadávali. Ale potom asi uznali, že je to hezčí než tam to cosi na mojí hlavě. Rodiče mi dali 2000 Kč na obědy v kantýně a babička s dědou mi přinesli nějaké koláče, zákusky a prostě něco, co se dá jíst.
Potom čas návštěv skončil a já s klukem vedle jsme začali jíst ty zákusky. Měli jsme fakt hlad, protože tohle“ jídlo“ z nemocnice se fakt nedá žrát. Pak byl oběd, odpoledne a nakonec večer. Zítra mě konečně mají odpojit z těch věcí tady, takže jsem šla docela brzy spát.
Je 2.35 ráno a já jsem se právě probudila. Bolí mě hlava, ale ne tak abych musela volat doktora. Kluk vedle mě si krásně spinká a dost nahlas chrápe. Zapla jsem notebook a chvilku si prohlížela nějaké obchody s oblečením. Z chvilky se ale stala hodina a půl. Kluk vedle mě najednou přestal chrápat. Bála jsem se, že jsem ho nějak probudila, ale jenom se přetočil na stranu a vůbec se neprobudil. Slyšela jsem jak kapky deště dopadají na parapet a jak venku pofukuje jemný vánek. Potichu jsem přešla k oknu a trochu ho otevřela. Bylo hrozně příjemné cítit čerství vzduch. Už se těším až odsud vypadnu a budu se moct zase procházet po městě. Před nemocnicí zastavilo oranžové sportovní japonské auto. Bylo dost vytuněný mělo sakra nízký podvozek a dotyčný, co v něm přijel s ním zaparkoval driftem. Z toho pozorování ho mě vyrušil kluk (dobře abysme mu tak neříkali) Matthew se slovy: „Proč nespíš? Je ti něco?“ Jenom jsem mu rukou naznačila, ať jde je mě. Matthew vstal z postele a opřel se vedle mě o výklenek okna. Ten, co vystoupil z toho auta byl asiat. Asi Japonec řekla bych. Přišel za ním doktor, co nás oba operoval a pořád se ohlížel za sebe. Jakoby se bál, že je někdo uvidí. Když mu předal nějakou obálku, rozlídl se kolem sebe a uviděl nás. Rychle jsme se schovali za záclonu, ale asi to moc nepomohlo.
Doktor:„děti.“
Matthew:„jaký děti je nám 17.“
Angie:„Ticho nebo probudíš celou nemocnici.“
Asiat:„To asi porušujete pravidla když jste tak dlouho vzhůru a sledujete cizí lidi z okna co?“
Angie:„My jsme rebelové vole.“
Asiat:„No to je ale super. Já jsem Han.“
Angie:„Angie“
Matthew:„Matthew“
V tom nás že zadu chytli až překvapivě svalnaté ruce sestřičky co nás každého až hodila na postel.
Když odešla, začali jsme se smát a pak jsme usnuli.
ČTEŠ
BI+CH
Fanfiction(dokončeno) Není to tak jak to vypadá. Ze šprtky se ze dne na den stal někdo úplně jiný. Přitom za to nemohl nikdo jiný, než ten, kdo seděl v tom autě. Předem se omlouvám za pravopisné chyby a nespisovná slova 😂. Ke každé kapitole je písnička v ž...
