I don't like Christmas (Larry) | CZ ✅

22.

,,Harry? Co tady děláš, sakra?" zamračil se Louis, sotva otevřel dveře.

Pohled mu okamžitě padl na bledého kudrnáče a to... to nebylo dobrý.

,,Je mi zima..." zachraptěl tiše Harry.

Cítil se neskutečně slabý, ale... byl rád, že mu modrooký otevřel... byť až po několika hodinách.

Jeho jediným štěstím bylo to, jak teple se oblékl.

,,To mi došlo, ty blbečku," zavrčel Louis, ,,tak pojď dovnitř, než se z tebe stane ledová kra a já tě budu muset lopatou odstraňovat, abych mohl procházet dveřmi."

Chytil ho za loket a začal ho vytahovat nahoru. Šlo to těžce, stále byl tak trošku celý polámaný, už to ale bylo podstatně lepší, než když to ještě bylo čerstvé.

Spíš mu v tu chvíli dělal starosti jeho společník. Vždyť ten blbec by tam kvůli němu umrzl... ne kvůli němu! Kvůli sobě!

,,Co se ti stalo?" dostal, ze sebe vyšší z nich, když už seděl na Louisově posteli zabalený v dece a s čajem v ruce.

Viděl, že něco nebylo v pořádku. Nebyla to jen rána na jeho obličeji... jeho spolužák se zdál celý takový... jako by ho přejel parní válec.

,,Nemluv," zavrčel modrooký, ,,zbytečně se vysiluješ. A nemůžeš při tom pít."

Pravda však byla taková, že to on nechtěl tohle téma řešit... nechtěl.

,,Máš pravdu. Mluvit bys měl ty. Proč mě nenávidíš?" zeptal se ho Harry na rovinu.

Potřeboval odpovědi.

Louis si musel povzdechnout. Už to nezvládal. Nedokázal udržovat ledové hradby kolem svého srdce stabilní, hroutily se k zemi, a už vůbec nebyl schopen stavět dál. A tak se z vysokých zdí stávaly menší, nad nimiž se nyní drobný chlapec tyčil sám. Byl vyšší než ony. Nic už ho nekrylo. Musel s pravdou ven.

Nebyl si sám sebou jistý, jestli to vůbec dokáže. Mluvit na rovinu po takové době, co vždy jen mlžil, bylo... složité.

Pravda ale byla taková, že i když okolo sebe stavěl vysoké barikády a od všech se odcizoval, uvnitř to byl stále on. On. A ani ty nejvyšší zdi by jeho duši nedokázaly rozbít.

Mnoho lidí cítí, že slábnou a myslí si, že sílu vůli pokračovat nemají v povaze, ale...

Každý z nás v sobě má sílu bojovat dál. I když ji nevidí. Je tam.

A tak se Louis nakonec přemohl a sám se vystavil riziku, Rozhodl se Harrymu říct pravdu, i když to znamenalo, že pak mohla být použita proti němu. On se ale rozhodl riskovat. A právě to někdy přináší zisk.

,,Na víkend jsem musel odjet za svým biologickým otcem. Nic víc pro mě neznamená... a ani znamenat nemůže. Ne o tom, co ožralej řídil a zabil moji sestru. Ne po tom, co mu hráblo a začal z toho vinit mě a mámu. Ne po tom, co nás ob dva bil... ani po tom, že tohle..." ukázal na ránu na svém obličeji, ,,...i všechno ostatní je jen jeho práce."

Harry neměl sebemenší ponětí o tom, co by na to měl říct nebo co si o tom alespoň myslet... Naštěstí se však nemusel nijak vyjadřovat, nebylo to třeba.

Když už se totiž modrooký chlapec po těch letech mlčení konečně rozmluvil, nedokázal se zastavit.

,,A teď, když jsem k němu musel odjet... bál jsem se nechávat maminku samotnou. Věřil jsem ti. Věřil jsem, že když tu s ní zůstaneš ty... nic se jí nestane."

Vždyť nestalo, problesklo Harryho hlavou, avšak hned na to se musel pozastavit nad jednou věcí, která mu neseděla.

Kde vlastně byla?

,,Jenže... ona umřela, Harry. Když jsem se vrátil... už tu nebyla..."

To všechno předtím byly staré věci. Tohle už ne. Bylo to až příliš čerstvé, a tak nižšímu z nich po tváři začaly kanout slzy.

To kudrnáče donutilo se konečně pohnout. Vstal z postele a modroočka obejmul. Bylo toho na něj moc najednou, dozvídal se příliš zásadních informací, z nichž žádné pořádně nerozuměl, ale...  i tak chtěl být brunetovi oporou.

,,Omlouvám se, Harry... já vím, že za to nemůžeš, ale prostě... nemohl jsem, já... nešlo to," šeptal Louis plačtivě, když zelenookého objal nazpět. ,,sám v sobě se teď nevyznám."

,,Já to chápu... to, že je toho moc. Proto teď nemůžeš být tady... a navíc sám," povzdechl si vyšší z nich a začal svého spolužáka jednou rukou hladit ve vlasech.

Ani na vteřinu nezaváhal. Věděl, co teď musel udělat. Musel mu pomoci.

,,Kam jinam bych šel?" zamumlal tiše modrooký.

Nikoho neměl. Nikoho.

,,To už nech na mě. Nenechám tě tu."

Sorry, jestli je tahle kapitola totálně retardovaná a já tím ruinuji ten předešlý (méně retardovaný) celek, ale tak moc jsem se stresovala s tím, jak vhodně popsat ten zvrat, až jsem se dostala do fáze, kdy je mi to totálně jedno, takže... jo. Tahle kapitola kvalitativně odpovídá tomu úkolu, o kterém víte, že je příšerný, ale stejně ho odešlete, protože i ta 4 je lepší než za 5.