I don't like Christmas (Larry) | CZ ✅

16.

Nastala středa a modrooký brunet pomalými kroky mířil do  třídy, v níž se měla odehrávat jeho první hodina. Když procházel chodbami ústavu, kam na začátku druháku přestoupil, nikdo si ho nevšímal. Za prvé nikdo neznal ani jeho jméno a za druhé Louis působil tak nenápadně a tiše, že nikoho ani nenapadlo na něj zkusit promluvit.

Jakmile však vešel do učebny, v níž se nacházeli jeho spolužáci, někdo jeho existenci přeci jen zaznamenal. Pár hlav se zvedlo a otočilo jeho směrem. Jeho však konkrétně zajímala jen jedna jediná, ta kudrnatá, která patřila stejnému člověku, co do něj nejprve zabodl pohled zelených očí, ale potom se podíval úplně jinam.

Mrzelo ho, že od Harryho tak utekl, a pak ani neměl tu odvahu na to, aby mu vrátil zpátky všechno, co si půjčil...

Ale copak šlo nemít strach?

Bylo toho na něj moc a vše bylo zkrátka... až příliš složité.

Líto mu to ale bylo. Opravdu bylo. Nechtěl, aby si Harry myslel, že mu na něm absolutně nezáleží. Sice už mu dal spousty důvodů k tomu, aby vážně měl za to, že to byla pravda, ale... během toho, co tvrdě pracoval dlouhé hodiny, si něco uvědomil.

Na Harrym mu opravdu záleželo.

Přešel ke svému místu, ale hned, jakmile na něj usedl, se otočil, naklonil se přes uličku a poklepal svému spolužákovi na rameno.

,,Harry?" šeptl tiše, když ho zelené oči opět propálily pohledem.

Po zádech jako by mu přejel mráz a všechna použitelná slova jako by zmizela z jeho hlavy.

Proč s ním tohle dělal? A proč měl pocit, že to takhle tak trošku bylo... vlastně téměř vždycky?

,,Víš, já... jen jsem se ti chtěl omluvit za to, jak jsem tak rychle zmizel... zase..."

Zase. Ačkoliv měl předtím pocit, že byla celá jeho slovní zásoba ta tam, toto vystihl naprosto přesně. Už se to stalo tolikrát... tolikrát zmizel bez vysvětlení...

Jenže co mu měl říct?

Nechtěl mu lhát.

A pravdu?

Tu nehodlal vyslovit.

A tak to zkrátka bylo tak, že ho pokaždé zase opustil bez jediného slova vysvětlení.

A právě to už Harry nezvládal. Bolelo ho to. Neskutečně mu ubližovalo, jak rychle Louis měnil nálady, jak chladný k němu neustále byl. Jak byl plachý. Jak byl záhadný. Jak vždycky zmizel. Jak mu nevěřil.

Co špatného mu kdy zelenooký udělal?

Nikdy nic! Vždycky všechno myslel dobře a krom pár trapných slov se jinak nijak neprovinil. Navíc... u něj už bylo jasné, že se s Louisem chtěl kamarádit a o žádnou pitomou sázku už mu dávno nešlo.

Tak proč se teď drobný brunet choval, jako by o jejich přátelství neměl zájem, když to byl on, si předtím stěžoval na to, že to vypadá, jako by Harryho nezajímal?

Žádná odpověď se nezdála být nějak zásadně pravděpodobná. To proto, že Louis ani žádným možným odpovědím moc prostoru nedával.

Vše to bylo tak neurčité, tajemné a zmatené... až to kudrnatý chlapec prostě vzdal. Všechna ta ignorace ho až příliš úspěšně ničila. Nehodlal se nikomu vtírat. Snažil se, i když pochopil, že s ním nižší chlapec nijak komunikovat nechtěl. A takovým hlupákem, aby se snažil dál, už být nehodlal.

Nakonec tedy modroočkova slova zůstala bez odpovědi. Stejně jako ta, která vyřkl o další přestávky, na obědě, nebo ta, co posílal ve zprávách.

Proč měl Louis najednou ten nepříjemný pocit... jako by se karta obracela?

Pokud si právě říkáte, jací jsou ti dva dementi... tak s Vámi souhlasím.