I don't like Christmas (Larry) | CZ ✅

3.

Ve čtvrtek měl mít třetí ročník dvě hodiny tělocviku. Tak to tedy mělo být podle rozvrhu.

Klučičí část však měla to štěstí, že ten blázen s vysokoškolským titulem, který je ještě minulý týden, tedy na konci listopadu, tahal ven do zimy, onemocněl. Zřejmě to byla karma za to, jak je nutil běhat vytrvalosti, které byly vzhledem k nízkým teplotám téměř vražedné; během dlouhého běhu by se v mikinách či tričkách s dlouhými rukávy nepříjemně zpotili, na druhou stranu ale během rozcvičky i několika set metrů na jejich trase prostě mrzli.

Když se tedy všichni chlapci ze souřadných tříd dozvěděli, že toho dne budou mít klid, všichni si museli oddechnout. Bylo jim totiž jasné, že toho magora by ani sníh neusvědčil v tom, že by tělocvična mohla být tou lepší možností.

Namísto suplování jim hodiny nakonec odpadly, což pro ty, co nemuseli venku v zimě čekat na autobus, bylo další dobrou správou. Ne pro každého však toto zjištění bylo vyloženě pozitivní.

Jedním z těch, co by snad radši měli supla, byl právě drobný modrooký brunet. Ten sice nemířil na autobusovou zastávku, někdo jiný však mířil za ním. A tím někým nebyl nikdo jiný než právě vysoký kudrnáč, kterému se ve škole i všude jinde vždy snažil vyhýbat.

,,Louisi! Louisi, počkej!" doběhl Harry svého spolužáka. ,,To je ale náhoda, vypadá to, že znovu máme společnou cestu."

Samozřejmě, že zelenooký nepospíchal z šaten, málem se nenechal přejet svým kamarádem na kole - ano, ten blázen opravdu jezdil na kole, i když sněžilo... alespoň byl ale dříve doma - a neběžel, co mu síly stačily, jen tak. Prostě drobného bruneta chtěl zastihnout, aby s ním mohl mluvit. Jen mu bylo trochu blbé to přiznat.

,,Nemám na tebe náladu. Promiň, Harry," řekl Louis tiše, načež zrychlil svůj krok stejně, jako když ho vyšší chlapec dostihl minule.

Výběr těchto slov byl pro jeho introvertní osobu poměrně dost radikální, na druhou stranu ho už od uzavření jejich sázky jedna věc hrozně moc mrzela. A jak už to tak bývá, zármutek se občas postupem času, jak nad tím člověk stále víc a víc přemýšlí, může změnit ve vztek.

Kudrnáč se ale odbít nenechal. Zatím ne. Byl odhodlán svého spolužáka přesvědčit a to nejen proto, že chtěl vyhrát tu sázku. O to mu vlastně zas až tak moc nešlo.

Spíš ho prostě mrzelo, že Louis neměl rád Vánoce. On sám je miloval a představa toho, že si je někdo každoročně neužíval ani z poloviny tak moc jako on, mu přišla... smutná.

,,Počkej ještě... prosím... jen jsem ti chtěl něco říct!" dohnal tedy nižšího chlapce a za loket, který mu i v zimní bundě přišel neskutečně maličký a hubený, jej otočil čelem k sobě.

Tím se mu naskytla příležitost pohlédnout rovnou do modrých očí, které se na něj hodnou chvíli překvapeně dívaly, než se jejich vlastník dokázal plně vzpamatovat.

,,No, tak mluv. Co je tak důležitého?" pozvedl Louis obočí a nenápadně se dostal ze sevření svého spolužáka.

Když už ho nedržel, taky se od něj vzdálil a to nejen tak, že už si vzájemně nenarušovali osobní prostor. Dalo by se spíš říct dokonce až to, že se tišší z nich dostal tak daleko, aby měl jistotu, že už na něj druhý chlapec znovu nesáhne.

V Harryho hlavě to šrotovalo. Ne však proto, aby dokázal určit, proč se od něj modroočko odtáhl až tak moc. Snažil se přijít na to, co by právě měl říct. Nic pořádného ho však nenapadalo. Nikdy spolu moc nemluvili, takže by nejspíše i Louisovi muselo přijít zvláštní, kdyby se s ním najednou prostě začal vykecávat třeba o tom, jaké to mají nepříznivé počasí.

A tak nakonec vytáhl to, u čeho věděl, že nižšímu chlapci nepřijde divné, že mluvil právě o tom.

,,No, víš, napadla mě další pozitivních věc na Vánocích. Nemusíme mít nemocného učitele, abychom neměli tělák."

Louis na něj chvíli s povytaženým obočím koukal, jako by se mu honilo hlavou, zda si z něj kluk před ním jen dělal srandu nebo byl doopravdy tak hloupý. Nakonec si však jen povzdechl, zakroutil hlavou, otočil se k odchodu a spěšnou chůzí zmizel.

,,Tak... ahoj!" zavolal za ním Harry, žádné zpětné vazby se mu však nedostalo.

Proč jen měl ten pocit, že kdykoliv měl udělat nějaké rozhodnutí týkající se jeho chování k modrookému chlapci, vždycky si prostě vybral tu nejhorší možnost, jakou jen mohl?

Louisův ignor mi až podezřele připomíná mé spolužáky, známé, sousedy, učitele, ale i kamarády, členy mé rodiny, vlastně všechny, od kterých něco potřebuju, taky ale všechny, od kterých nic nepotřebuju, vlastní mámu, bratra (o otci kurva radši ani nehovoře), pár kamarádů z internetu, taky ale mého nejlepšího kamaráda z reálu, mého psa, taky bratrova psa a dokonce i babičina psa, morče, druhé morče i třetí morče, obě kočky a jednoho koně, co si myslí, že je kurva nějakej fucking bobr. Fakt děkuju, světe, vážně.