I don't like Christmas (Larry) | CZ ✅

15.

Sotva modrooký brunet otevřel oči, okamžitě se začal probírat. Toho dne se neprobouzel v neznámém pokoji, tentokrát to byla místnost, kterou dobře znal. Musel vstát, bylo to důležité. Nešlo o školu. Tam se nehodlal objevit stejně jako předešlého dne. To už se v tom všem ztratí. Měl na práci něco mnohem důležitějšího... práci.

Po návštěvě koupelny tiše sešel schody, když však spatřil osobu sedící u jídelního stolu, zjistil tak, že to bylo zbytečné.

,,Dobré ráno, mami," pozdravil ji s lehkým úsměvem.

Jedině v její přítomnosti byl schopen se uvolnit a pravě se usmívat. Sice smutně, ale opravdu upřímně.

,,Dobré. Dnes do školy vstáváš nějak brzy, nemyslíš?" naklonila hnědovlasá žena hlavu na stranu.

Nemohla dospat, bylo u ní běžné, že byla vzhůru už časně z rána. U jejího syna ji to ale překvapovalo.

,,Nejdu do školy," odvětil Louis prostě a postavil vodu na kávu.

Potřeboval ji. Přes noc toho moc nenapsal a nyní potřeboval fungovat.

,,Aha... už zase," povzdechla si starší z nich dvou.

Nevypadala nijak překvapeně či rozrušeně. Byla zvyklá na to, že její syn jednou za čas školu vynechával díky práci. Vše si ale vždy doplnil, a tak mu věřila a nic mu nezakazovala.

,,Bereš si toho na sebe až příliš. Víš, že to dělat nemusíš," věnovala mu úsměv, když si ke stolu sedal naproti ní.

Také to však nebylo čistě veselé. Jako by se už ani jeden z nich nedokázal radostně usmívat bez toho malého ale.

,,Ne. Právě naopak, mami. Vím, že musím," prohlásil Louis odhodlaně, ,,jak ti je?"

,,Jako pokaždé. Nehorší se to," odpověděla mu tak, že to možná znělo pozitivně, ale nebylo a to oba dva věděli až příliš dobře.

,,Ale nelepší se to," šeptl brunet s tichým povzdechem a vstal, ,,chci ti pomoct, mami. Vždyť to víš. Proto to všechno dělám."

,,Já vím. Ale mrzí mě to. Nechci ti být jen přítěží... vždyť nejsi ani dospělý," povzdechla si taky, když kolem něj obmotala ruce stejně tak jako on kolem ní.

,,Psychicky už právě díky tomu jsem... a fyzicky budu brzy taky. Už nemám dětství, které bych mohl ztratit. Jsem odhodlán převzít do rukou všechnu zodpovědnost... tak to dělám," pohladil ji nižší chlapec po hlavě.

,,Možná už si to nemyslíš, ale pořád ho máš. Každý ho má. I ty někde uvnitř sebe stále jsi tím malým klukem, který miluje stavění sněhuláků a přípravu vánočního pudinku... pořád v sobě máš to dítě, Louisi... to dítě, které jsem neochránila..."

Slané slzy z očí plačící ženy začaly dopadat na starý svetr jejího jediného syna. Jejího jediného štěstí. Trápila ji minulost i přítomnost. Problémem však bylo to, že za nic z toho, co se stalo nebo co se ještě dělo, nenesla vinu, ale i tak to brala tak, že za všechno mohla ona.

,,Tohle neříkej, mami. Prosím, neříkej to..." začal ji Louis hladit po zádech a snažil se ji uklidnit.

Bolelo ho to. Všechno ho to až příliš bolelo.

,,Promiň... tak... tak mi alespoň něco pověz... třeba to, proč jsi se v neděli nevrátil domů a přiběhl jsi až včera ráno. Celý den jsi pak měl hrozně naspěch a nic jsi mi nevysvětlil," povzdechla si modrooká žena a svého syna nakonec pustila, aby si mohl sednout zpět na své místo.

,,Já... jeden spolužák mi byl ještě půjčit jednu učebnici...  všechno jsem mu pak poslal po někom dalším zpátky, takže se nestane, že by byl dneska ve škole úplně bez věcí," odpověděl nakonec drobný brunet upřímně.

Nikdy jí nechtěl lhát. Jí ne.

,,Spolužák... máš na mysli toho Nialla, o kterém už jsi mi říkal?" zeptala se starší z dvojice.

,,Ne," zakroutil modroočko hlavou, ,,po něm jsem mu ty věci poslal. Půjčil mi to... Harry."

,,Harry? To je hezké jméno. Je na tebe ten chlapec hodný?" prohlédla si ho zkoumavě.

,,Ehm... no, ano, on... on je... někdy je až moc zvědavý. A paličatý. A... a občas se v některých věcech až moc hrabe, ale..."

,,Ale?" naklonila hlavu na stranu.

,,Nic nemyslí špatně."

To oba dva z nich mírně zarazilo. Louis cizím lidem nikdy nevěřil. Nikdy.

Tak proč byl teď schopen říct pozitivní věc o někom, o kom... vlastně ani on sám moc nevěděl?

Ano, věděl, kde bydlí, znal dva členy jeho rodiny i jeho tři přátele, ale... to neznamenalo, že by ho znal. Nikdy spolu moc nemluvili. Všechno to vlastně odstartovala ta pitomá sázka, o kterou už vlastně ani nešlo.

,,Louisi... řekni mi jednu věc... ví o tobě něco? Cokoliv? Prozradil jsi mu něco o sobě?" zeptala se bruneta nadějně.

Doufala, že se její syn konečně dokáže někomu otevřít. Doufala, protože věděla, že toho byl schopen jen u ní. A bohužel nebylo jisté, jak dlouho ještě bude mít alespoň tu jedinou osobu, které se bude moci svěřovat...

Louis na to ale nic neřekl. Odnesl prázdný hrneček ke dřezu a umyl ho. Ještě předtím, než se vydal do práce, se ale stačil zahleděl ven z okna, kde právě padal sníh.

Proč chtěl věřit někomu, o kom nemohl tvrdit ani to, že by ho znal?

Neprozradila jsem Vám mnoho, ale v porovnání se vší tou nevědomostí předtím je toho mnoho. Na zbytek si zkrátka ještě budete muset počkat.