I don't like Christmas (Larry) | CZ ✅

18.

Tato kapitola se mi omylem povedla zveřejnit ještě před dokončením, takže... snad upozornění přijde i napodruhé.

Oba dva chlapci druhého dne ze školy zamířili dle domluvy do domu mladšího z nich. Cesta to byla tichá a rychlá. Ne, že by neměli o čem mluvit, ani jeden z nich se však neodvážil ono téma načít. Harry se bál ptát a Louis se více otevírat.

Nakonec však přeci jen úmorné ticho přerušil nižší z dvojice.

,,Nečekej nic moc velkého... dobře?" povzdechl si, když odemykal vchodové dveře.

Byl z toho všeho strašně nervózní. Věděl, že si nežil stejně dobře jako jiní lidé v jeho věku, jako lidé v jiném věku a rozhodně ne tak dobře, jako si žil Harry. Jejich domácnost zkrátka závisela na tom, co si byl schopen vydělat, k čemuž už přibýval jen nemocenský důchod, který už snad ani nešel počítat... ani v nejmenším by z něj nepřežili, kdyby to záviselo jen na tom.

Důvod, proč měli na tuto téměř neznatelnou částku nárok, měl v plánu kudrnatému prozradit. Z toho se stresoval ještě víc. Nikdy o tom dobrovolně nemluvil... nikdy.

,,Neboj se, bydlím s Gemmou, takže zvládnu cokoliv," uchechtl se Harry.

Nemyslel to nějak vyloženě zle, na druhou stranu ale byla pravda, že soužití s krasobruslařkou na vrcholové úrovni nebylo zrovna nejjednodušším.

,,Hlavně... budu rád, když už mi konečně vysvětlíš všechny ty divné věci," uchechtl se pak nervózně.

,,Jaké divné věc?" zarazil se Louis.

Takže on si o něm myslel, že... že byl divný?

Zamrzelo ho to. Většinou mu bylo jedno, že ostatní nezajímal, ale... tohle ho prostě z nějakého důvodu bolelo. Dotklo se ho to víc, než by chtěl.

,,No, já nevím, třeba to, že se právě do tvého vlastního domu plížíme jako zloději?" prohlásil zelenooký s jistou dávkou sarkasmu, což druhého chlapce donutilo protočit očima.

,,Je to tvůj dům, doufám?" položil vyšší z nich ve chvíli, kdy vešli dovnitř, pro jistotu další otázku.

Jeho společník na ni reagoval stejně jako na tu předchozí. Protočil očima a přemýšlel nad tím, proč si toho člověka vlastně dobrovolně bere domů.

,,Ne," použil potom ironii tentokrát on, načež ze sebe rychle sundal bundu a skopl dolů boty.

,,A čí teda?" otočil se na něj Harry vyděšeně, jelikož mu v dané situaci nedocvaklo, že to modrooký nemyslel vážně.

Ten mu ani nepodával vysvětlení. Rovnou si to namířil do vedlejší místnosti, odkud se pak ozvalo něco, díky čemuž vyšší pochopil.

,,Ahoj, mami."

A v tu chvíli to Harrymu došlo. On vlastně uvidí Louisovu mámu. Nad tím nepřemýšlel, jelikož o jeho rodině ani nic nevěděl, ale... nyní ho to začalo zajímat.

Vešel tedy dovnitř do místnosti, která se zdála být obývákem. Vypadalo to útulně a byť byl onen prostor docela dost malinký, nezdálo se mu to ani jako něco, co by chtělo pokoušet jeho klaustrofobii. Jeho spolužák seděl na židli vedle rozloženého gauče, na němž ležela osoba, kterou přes modroočkova záda neviděl.

,,Dobrý den," pozdravil slušně.

Nevěděl, co jiného by měl udělat, takže tam prostě stál kousek od dveří, kterými předtím vešel.

,,Mami... tohle je Harry... můj spolužák," poposedl si Louis.

Rukou naznačil zelenookému, aby přišel blíž k posteli, což kudrnatý splnil.

,,Bude se o tebe starat, až tu nebudu."

Harry neměl slov. Bylo mu to tak strašně líto. Žena ležící na posteli neměla vlasy ani zdravou barvu v obličeji. Bylo to příšerné. Snad nikdy ho tak moc nebolelo se na někoho jen dívat. Nejspíš musela opravdu trpět... nejen fyzicky, ale i psychicky. Vědomí, že je člověk smrtelně nemocný, a že Louisova maminka jistě byla, o tom nepochyboval, muselo být příšerné.

Nějak nevěděl, co by měl dělat. Byl z toho tak vyplesklý, že ani nevnímal, co předtím drobný brunet řekl... a že to bylo něco, na čem se zatím nedomluvili.

,,Ahoj... Harry," zachraptěla nejstarší z trojice.

Přestože sama cítila, že už nemá mnoho sil, na jejím obličeji se objevil lehký úsměv. Tušila. Nahlas nic neřekla, ale vnitřně ji toto domnění uklidnilo... ať už bylo pravdivé nebo ne.

,,My půjdeme nahoru, dobře? Zatím se zkus prospat," pohladil Louis svým palcem hřbet její ruky, než se zvedl a zaraženého Harryho odtáhl do svého pokoje.

Bál se, že ho jeho spolužák odmítne, ale... musel ho přesvědčit za každou cenu.

,,To je ta pomoc, kterou potřebuju. Na víkend musím odjet... postarej se o ni. Prosím. Přitížilo se jí a já jí tu nemůžu nechat samotnou," podíval se naprosto vážně do zelených očí.

,,Tak... proč odjíždíš?" zeptal se pomalu kudrnáč.

Nechápal to. Ať už nižší chlapec musel kamkoliv, všude by přeci jeho neúčast pochopili, kdyby znali okolnosti... nebo ne?

,,Musím. V takovém stavu bych ji dobrovolně opouštěl... navíc před Vánoci..." dodal tiše a sotva slyšitelně se sklopeným pohledem.

Pak ale oči opět zvedl k těm zeleným.

,,Musíš mi pomoci, Harry. Prosím..." chytil jeho ruce do těch svých. ,,Postarej se mi o ni... jen na tenhle víkend... prosím..."

Ta blízkost mezi jejich těly, ty doteky jejich rukou, ten oční kontakt... Harry by nemohl odporovat, ani kdyby chtěl.

,,Dobře. Tak... tak jo," pousmál se.

Nechápal to, ale pomůže mu.

,,Děkuji!" začal se Louis nadšeně usmívat, což však jeh společník moc dlouho pozorovat nemohl, jelikož se mu vrhl kolem krku. ,,Děkuji, děkuji, děkuji!"

Pořád se o svoji maminku bál... ale už ani zdaleka ne tak moc.

Harry drobného chlapce pevně objal nazpět. Nepodařilo se mu to. Nedokázal mu znovu nepodlehnout.