Daughter of S.H.I.E.L.D

5. kapitola - Vorvaň a Slepice

*Pohled Carminis*

Stojím za kmenem stromu a srdce mi buší tak rychle, že se bojím, aby ho neslyšeli ti u té základny. Jsou daleko asi 50 metrů. Bojím se pohnout. Co když křupne nějaká větvička. Já mám vážně smůlu. Tomuhle mě chtěl Nick vyvarovat.

„Car? Pomoz mi!" naléhala jsem v myšlenkách, ale jak se zdá, Car si dala PRÁVĚ TEĎ pauzu.
Tak jo... Toto musím zvládnout! Musím si hlavně vzpomenout na všechno, co mě učili. Hlavně co mě učila Olivia. Ta se asi jak má? Určitě lépe než já právě teď a tady. A DOST! Musím se soustředit! Podívala jsem se zase na ty Hydráky a vypadá to, že jsou tam jen tři. Dobře, tohle dám. Hlavně našlapovat potichu a vyhnout se všem větvičkám, šiškám a listí. Jo... V lese je to totiž úplně jednoduché. No nic. Jdeme na to. První krok - v pořádku. Druhý krok - jde to dobře! Desátý krok - schovat se za další strom. Dobrá teď místo padesáti metrů jsem daleko přibližně 53 metrů. Pokud to tak půjde dál, tak se-...

KŘUP!

Do háje! Pomalu se ohlédnu za rameno. Zírají na mě! Dobře Car prosím! Pomoc!!!

„HEJ! Ty tam! Ani se nehni! Co tu děláš!?" řval jeden z Hydráků.
Dobře a co teď! Snad není ještě vše ztraceno.

Pomalinku se otáčím s rukama nad hlavou. Tak toto je trapné. Musím si rychle něco vymyslet.
„Em...D-Dobrý den... Omlouvám se za vyrušení, ale ztratila jsem se. Snažím se jen najít cestu ven z lesa." Jo! Úžasný! Právě jsi se prozradila, že nevíš kde jsi a pravděpodobně to neví nikdo. Vážně inteligentní.
„Ooo ty jsi se ztratila? To je vážně smutné," odpověděl jeden z mužů s hraným smutkem. Tolik sarkasmu ve dvou větách je vážně obdivuhodné. Začal se pomalu ke mně přibližovat a tak radši pomalu couvám. Srdce mi pumpuje čím dál tím více. Hlavně nesmím dát znát strach. Nesmějí poznat, že vím kdo jsou a že vím, co dělají. BOŽE! Vždyť mě teď a tady mohou zabít!
,,Pojď s námi. Pomůžeme ti," začal mluvit i ten druhý. Možná kdybych nebyla speciálně cvičená a nevěděla, čeho všeho jsou schopní, tak bych mu to i dokonce uvěřila.
,,Em... To je v pořádku.. Určitě najdu cestu sama," snažila jsem se znít důvěryhodně. Bohužel, hlas mě zradil a při vyslovení poslední věty se mi rozklepal.
,,Pojď s námi," řekl už pevně první. Tak jo. Toto už nezachráním. Je na čase začít zdrhat.
A to jsem taky udělala. Okamžitě jsem se otočila a co mi nohy stačily jsem utíkala. Snažila jsem se kličkovat mezi stromy, abych jim snížila šanci mě střelit. Ani se nemusím otáčet, abych věděla, jestli za mnou běží. Jejich dunivý dupot mi to sám napovídá. S několika nadávkami řekli něco do nějakého přístroje, který připomínal vysílačku. Potom okamžitě vystřelil. Střela následovala střelu. Snažím se jim vyhýbat, protože Car si dala jak koukám delší pauzu. Neříkala náhodou, že mi bude pomáhat?! Jí se asi nedá věřit.
Protože nejsem nějak extra vysoká, tak podklouznu pod větví, o kterou si jeden z chlapů nabije čumák. Na nadávky samozřejmě nezapomněl. Nebo tedy aspoň si myslím, že nadával. Toto nebyla angličtina, španělština ani němčina. Nevím, co říkal a možná je to i dobře.
Můžu běžet už dobré dvě minuty. Kolem mě proletělo už spoustu střel, ale zatím žádná mě nezasáhla.

Že já všechno zakřiknu. Kulka mě zasáhla do levého lýtka. Spadla jsem na kolena a pokoušela se zvednout. Palčivá bolest se dostavila okamžitě a tím mě i zpomaluje. Naštěstí, díky nemalému náskoku, jsem se zvedla a pokoušela jsem se běžet dál. No běh se tomu už říkat nedá, spíš to vypadá jako bych si poskakovala okolo. Jako by mi nešlo o život. Jak bych teď byla ráda na nějaké základně. Chci vidět Nicka, Jacka a Oliviu. Chci vidět všechny. Klidně i ty, kteří mě neměli rádi.
Bolest se už rozšířila do celé nohy. Bůh ví, čím vším to naplnili. Najednou bylo ticho. Takové hrozné ticho a samozřejmě já právě teď udělala snad největší chybu v životě. Ohlédla jsem se. Jak jsem to udělala, noha mi vypověděla službu a já s těžkým dopadem se svalila na zem. Chvíli jen tak ležím, držím se za nohu a po tváři mi steče jedna neposedná slza. Okamžitě jsem jí setřela, když jsem zase zaslechla ty dunivé dopady bot na hlínu a občasné křupnutí nějaké větvičky.
Na nic jsem nečekala a snažila se zvednout. Noha stále neposlouchá a tak jsem zase skončila na zemi. Nebudu si tady nic nalhávat. Bojím se a to opravdu hodně.
Schoulila jsem se rychle do klubíčka a moje ruce vystřelily okamžitě k mé hlavě dlaněmi ven. Zavřela jsem oči a čekala na svůj konec. Kroky ustaly asi 5 metrů ode mne.
„Ty malá čubko," pronesl jeden z nich. Poté se lesem ozývaly jen výstřeli.
„Co to kur-" zarazil se a já se konečně odhodlala otevřít oči. Ruce pokryté černými žílami.
„Říkala jsem, že tě nenechám umřít," ozvalo se v hlavě a já se potěšeně usmála. Chlapy jsou stále omámeni z tohoto úkazu.
„Teď je to vyrovnané," prohlásila jsem a hned na to mi zčernaly všechny žíly a oči.

Jakmile jsem se postavila, tak se vzpamatovali i oni. Ostrou bolest v lýtku se snažím ignorovat. Mám stále vše černé, ale tělo ovládám já. Car prý zakročí, až to bude nutné, protože ta její moc nás obě moc vyčerpává.
Chlapy na nás stříleli, ale každá kulka se zastavila metr od těla. Podívali se na sebe a zahodili zbraně. Jeden běží zprava a druhý na mě běží přímo. Udělala jsem dva kroky do zadu a to ten zprava asi nečekal a rozplácl se na zemi jako vorvaň. Jo! Budeme mu říkat Vorvaň! A ten co na mě běží přímo vypadá jak naštvaná slepice. Takže Vorvaň a Slepice. Slepice mi zaútočil na hlavu pravým hákem. Okamžitě jsem se skrčila a když jsem se zvedala nezapomněla jsem ho bouchnout pěstí mezi nohy. Vorvaň už je na nohou a já schytala kopačku mezi oči. Předmětem vzad jsem se zase zvedla a připravila jsem se do bojové pozice. Vorvaň se rozeběhl a chtěl mě kopnout do břicha, jenže jsem se tomu vyhla a schytal ode mne pořádný levý zvedák do čelisti. Mezitím se přidal i Slípka a tak jsem ho pravým loktem praštila do břicha.

Takhle to probíhalo docela dlouho. Já už začínala být vyčerpaná.
„Car... Hodila by se mi pomoc," poprosila jsem svojí spolubydlící v hlavě. Mezitím jsem Vorvaňovi podkopla nohy. Ten odněkud, mě neznámého místa, vytáhl nůž. A jsem v háji. Boje proti noži mi nejdou. A když říkám nejdou, tak opravdu nejdou. Z ničeho nic Slepice odlétl nejméně 20 metrů daleko.
„No konečně!" zamumla jsem si. Kolem mě se utvořil ohnivý kruh. Chlapy už opravdu museli být zmatení. Car se předváděla stejně tak, jako páv předvádí svá paví očka.
„Mám toho dost," uslyšela jsem za sebou, jenže než jsem se stihla otočit. Střela mě zasáhla do krku. Ohnivý kruh se vytrácí, stejně tak i černá barva. Začne se mi vše mlžit a já jen cítím, jak mě jeden z nic poslal ránou do hlavy do nekonečné tmy.