Daughter of S.H.I.E.L.D

18. kapitola - otázka Carminis

*pohled Carminis*

Sedím v jídelně a přehrabuji se ve svém jídle. Nemám moc hlad. Stále mě tíží myšlenky na Carminis, Jacka a jak jsem znala až moc dobře tu základnu.

Podívám se na Artyho, ten okamžitě uhne pohledem. Zabloudím pohledem k Alexovi a ten se na mě usměje, nebo se o to pokusí. Vypadají oba nesví. Lehce se na ně zamračím.
„Za půl hodiny u mě v pokoji," rozkážu a dále beze slov či potvrzení z jejich strany se zvednu a odejdu hledat tu nánu.

Našla jsem jí v tělocvičně, jak bouchá do boxovacího pytle. Jak jinak, že? Taky bych měla cvičit, ale mé ruce mi to teď moc nedovolují. Pomalu k ní dojdu.
„Em... Zaro?" zkusím to opatrně. Ještě jednou flákne do pytle a otočí se na mě.
„Jo prcku?" pozvedne obočí. Je zvláštní, jak je milá.
„Vážně ti to šlo na té misi a-" snažím se hned nevybalit, že jí potřebuju.
„Díky, ale bude lepší, když mi rovnou řekneš, co po mě chceš," přerušila mě. Skřížila ruce na hrudi. Jemné, ale přesto na ženu docela velké, svaly se jí rýsovaly pod napnutým černým tílkem.
„Potřebuju tvojí pomoc," povzdechla jsem si. Nerada přiznávám, že bych potřebovala její pomoc. Zara se začne škodolibě smát.
„Copak najednou?" nadzvedne jedno obočí a na tváři se jí usadil škodolibý, až vítězný úšklebek.
„Chci něco zkusit, ale potřebuji více lidí, aby mě kryli. Můžeš prosím přijít za hodinu ke mně na pokoj 23?" podívám se na ní. Na tváři mám vážný výraz, protože tohle sranda rozhodně nebude.
„Budu tam," kývne na mě a já odcházím do pokoje.

Když jsem skoro u pokoje, vidím, jak Arty běží ke mně, aby to stihl do té půl hodiny, jak jsem jim řekla. Alex jde jen s rukama v kapsách. Netrápí ho, když přijde o pár minut později. Je tak nedochvilný.
„Arty! Běžíš jak SLEPICE!" zasměju se. Arty přestane běžet a rychlím krokem přejde ke mně. Je tak blízko, že se skoro dotýkáme. Já se na něj pobaveně usmívám a on z jeho výšky kouká na mě.
„Zkus vymyslet něco originálního, škvrně. Tohle je už ohrané," zasměje se. Nechápavě se na něj podívám. Jemu pomalu spadne úsměv.
„Nikdy jsem ti tak neřekla, Arty." To už k nám dojde i Alex. Zamračí se na Artyho a otočí se ke mně.
„Co jsi nám chtěla?" Neusmívá se. Naopak vypadá dost podrážděně. Dost mě to zaskočí. Rozhlédnu se nenápadně kolem sebe.
„Tady ne. Pojďte." Chytnu je za ruce a odtáhnu k sobě do pokoje.

Arty se začne rozvalovat na mé posteli a Alex se posadí na židli u psacího stolu. Na něm mám rozházené papíry a deník. Alex se rozhlédne po stole a samozřejmě si všimne deníku. Rychle přejdu ke stolu a deník schovám do šuplíku.
„Takže?" Zeptá se nedočkavě Arty. Je jak malé dítě, které čeká na zmrzlinu. Alex se pouze dívá na mě, jak odstrkuju Artyho, abych si aspoň mohla sednout na postel.
„Takže jak začít..." začnu přemýšlet, aby to co řeknu dávalo smysl. „Víte, jak mám ty sny?" Oba jen přikývnou a pozorně naslouchají. „Dávno si nemyslím, že to jsou sny. Pořád se tam objevují ti samý lidé. Ten příběh dává smysl a je toho čím dál tím více. Myslím si, že jsou to vzpomínky. Nevím, jestli moje, ale myslím si to. Když jsem byla na poslední misi, vzali mě do SHIELDu, tedy do jedné z jejich základen. Znala jsem jí až moc dobře a to jsem neměla pořádně čas nastudovat plány základny. A... A potkala jsem tam jednoho agenta. Okamžitě jsem ho poznala. Nikdy jsem ho na živo neviděla, ale pamatovala jsem si ho z těch snů, neboli vzpomínek. Jack Walker se na mě díval, jako by viděl ducha! A zase, řekl mi Carminis. Promiňte, ale tohle není náhoda. Nejdříve mi doktor chtěl říct jinak. Myslím si, že mi chtěl taky říct Carminis. Počkat, to nebylo poprvé, kdy mi někdo řekl jinak, než Dark Shadow nebo Darkness... Alexi, první, co si pamatuju, naše seznámení bylo v jídelně. Řekl jsi mi Mini! Já vím, že VY víte něco, co já nevím. Poslední dny se chováte vážně zvláštně. Vyhýbáte se očnímu kontaktu a kdykoliv něco takového zmíním, chcete změnit téma. Takže ať mi to chcete říct nebo ne, dnes se to dozvím a k tomu vás budu potřebovat. Jediné, co o Carminis vím, je to, že bylo po ní vyhledáno celosvětové pátrání! Potřebuju ale-"
„Darkness vydrž chvíli. Mluvíš až moc rychle," snažil se mě uklidnit Alexej.
„Ne Alexi, ty teď poslouchej!" Rozkřikla jsem se. „Už mám dost tajností, nejste ke mně upřímní! Je mi jedno, jestli mi to řeknete nebo ne, protože nemůžu vědět, jestli mi nelžete. Mám plán, díky kterému zjistím, kdo jsem, ale potřebují vaší pomoc a ještě někoho..." Docela dost jsem znejistila.
„Koho?" Podezřívavě se na mě podíval Arty, který byl až doteď zticha.
„Požádala jsem Zaru Curie o pomoc. Každou chvilku by tady měla být," řekla jsem co nejklidněji.
„Dobře, už jsem se lekl, že řekneš třeba Karla." Rozesmál se Arty a Alexej se k němu přidal.
„Jako, že bych pozvala Vorvaně? Prosimtě! Ten je rád, když spočítá 1+1." Přidala jsem se k nim.