Daughter of S.H.I.E.L.D

Prolog - Dítě

*Pohled Adoray*

Poslední mise na dlouhou dobu. Furymu jsem už oznámila, že jsem těhotná. Musím říct, že z toho moc nadšený nebyl. I když.. u něj těžko poznáte, co si myslí. Jsem v druhém měsíci těhotenství a stejně jsem přijala tuto misi. Já, můj manžel Michel a pár dalších agentů letíme do Brazílie. Právě nám říkají zbylé podrobnosti o misi. Je to jen další základna Hydry. Nic neobvyklého.

O hodinu později jsme na místě. Musím uznat, že mise mi budou chybět. A co je mým úkolem? Osvobodit zajatce a dostat je k S.H.I.E.L.Du.
Vše probíhá tak jak má. Už jsem skoro v místnosti, kde je drží.
„POZOR!" zařve na mě někdo. Ohlédnu se a vidím, jak na mě běží jeden z agentů Hydry. Zvýší se mi tep. Poprvé vystřelí a já se jen tak tak vyhnu. Stihnu mu ještě podkopnout nohy, ale druhá rána mě už trefí. Podívám se na krvácející místo. Naštěstí nic hrozného. Trefil mě do stehna. Dál s ním bojuji.
„To jako vážně!?" pronesu si pro sebe, když přiběhnou další dva Hydráci.
„Toto není moc vyrovnaný..." povzdechnu si a v tom už útočí. Snažím se ze všech sil bránit, ale popravdě mi to moc nejde. Nebojím se o sebe. Bojím se o své dítě. Kde sakra všichni jsou!? Jasně! Když je člověk nepotřebuje, jsou všichni všude, ale jakmile jde o život, všichni se vypaří! Zkusím komunikátor. Karma si vybrala teda pěknou chvilku! Komunikátor v háji! Tak tohle se zdá jako opravdu špatný vtip!
V mé malé nepozornosti mě jeden z tich šmejdů udeří do hlavy a já upadám do bezvědomí.

***

Sedím zase na té bílé židli v bílé místnosti. Nemají tu ani okna. Všechno je tu bílé. Asi mají nějakou úchylku na bílou barvu.

Po půl hodině přišel doktor v BÍLÉM plášti a BÍLÝCH rukavicích. Má hnědé vlasy a zářivé zelené oči. Na nose má posazené brýle. Není zas tak vysoký.
Jako každý den ke mně přistoupil a kontroloval popruhy, které mě drželi na židli. Mají, jak jinak, BÍLOU barvu.
„Jak se dneska má naše mamina?" zeptá se přisládlím hlasem, když zkontroluje všechny popruhy. Z toho jeho hlasu bych normálně chytla cukrovku. Znechuceně se na něj podívám. Zrovna něco zapisuje do papírů v BÍLÝCH deskách. Oficiálně nesnáším bílou!
Do rukou mi zapíchal další hadičky a ještě zkontroloval mé dítě.
Do hadiček pustil nejdříve modrou tekutinu. Když modrá došla, podal oranžovou. Po oranžové přišla fialová. Takhle to probíhalo dalších několik hodin. Různě je míchal a dokonce mi dneska dal novou. Byla BÍLÁ.
Několik hodin jsem byla v agónii.
Až po několika hodinách mě zase odvedli do mého "pokoje". Tam jsem se svíjela v křečích další cca hodinu. Chtělo se mi křičet a nadávat, ale tuhle radost jim neudělám. Bolí to a to hodně. Je to jako by do vás pořád a pořád zabodáváli nože a jehly. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava.
Nakonec jsem usnula nebo spíše upadla do bezvědomí.

***

Už to bude POSRANÝCH šest měsíců! Šest měsíců, co jsem se probudila na neznámé základně Hydry.
Šest měsíců co do mě cpou všechny možný séra.
A je to pět měsíců, co tyto séra zabila Michela.
Asi po týdnu, co mě přivedli na tuto základnu jsem zjistila, že Michel je tu taky. Celý měsíc ho mučili přede mnou, aby mě oslabili. Po jeho smrti se jim to povedlo.
Už šest měsíců jsem jejich pokusný králíček a dávno jsem ztratila naději na záchranu.
Chovají se ke mně jinak než k ostatním. Je dost možné, že je to tím, že jsem těhotná. Asi chtějí vědět, jestli moje dítě bude mít schopnosti z tich podělaných sér. Na mě bohužel séra nepůsobí. Ano, BOHUŽEL. Kdybych měla nějaké schopnosti, nemuseli by to všechno do mě cpát. Už jsem si docela na tu bolest zvykla. Až tedy na jedno sérum a tím bylo fialové.

Už je po sedmé hodině a divím se, že pro mě nepřišla žádná gorila, která by mě odvedla do "laboratoře" na další testování.
7:23 a pořád nikde nikdo. Nevím, zda se mám bát, či se radovat. Aspoň tento čas využiji na spánek. Přece jen jsem už v osmém měsíci těhotenství a není to žádná hračka. Břicho mám velké jak balón a stejnak do mě ty sračky cpou. Mimčo mi dává pořádně zabrat. Hlavně poslední týden. Nemám už ani moc sil, abych vzdorovala. Jsem vůbec ráda, že se najím, vykoupu ve studené vodě a že si dojdu na záchod.
8:01 - pořád nic.
8:18 - muselo se něco stát.
8:47 - základnou se ozval výbuch. Co se to do prdele děje!!
Všude po chodbě pobíhají agenti. Někdo musel napadnou základnu. Odstoupím ode dveří a sednu si na postel.
9:05 - chodbami se ozývají výstřeli a křik. Nevím co dělat. Bojím se o sebe, ale hlavně se bojím o dítě. Snažím se zůstat silná. Musím to přežít. Ne! Hlavně to musí přežít miminko!
9:15 - KURVA! „Super načasování!" vykřiknu sarkasticky na mimčo. Abych to ujasnila, můj malinký uzlíček se totiž rozhodl, že chce ZROVNA TEĎ na svět.
Do mého pokoje se rozrazí dveře. Jen vzhlédnu k dotyčnému.
„Adoray!!" vykřikne povědomí hlas, než upadnu do spánku.

„Našel jsem Ady! Musí okamžitě do nemocnice!" uslyšela jsem z dálky.

Probudila jsem se v BÍLÉ místnosti! Ne! Už zase ne!! Instinktivně jsem si sáhla na břicho, ale nic. Nemám tam žádné velké břicho!
Rychle se posadím a přístroje na mě připojené začnou zběsile pípat.
V tu chvíli přiběhnou do místnosti dva chlápci v BÍLÉM a snaží se mě uklidnit.
„KDE JE MOJE DÍTĚ!!?" zařvu na ně a v očích se mi objeví slzy.
„Je v pořádku, ale VY se musíte zklidnit!" řekl jeden z mužů. Okamžitě jsem se uklidnila. Je v pořádku.
„Kde je!?" vykřiknu na chlapa, který mi odpovídal.
„Je v bezpečí. Obě jste. Jste na základě S.H.I.E.L.Du," odpověděl už klidně. Řekl právě OBĚ? JÁ MÁM DCERU? Jsme v bezpečí.
„Chci vidět své miminko!" řeknu odhodlaně. Doktoři se na sebe podívají a kývnou na sebe. Jeden z chlapů odejde. Po pár minutách se ten jeden chlap vrátí, ale nikoho nedrží v ruce. Zjistila jsem, že jsou to doktoři. Hned za tím doktorem byl JACK!!
Jack je můj nejlepší kamarád už přes dvacet let! Má pořád blonďaté vlasy a v jeho šedých očích by se nejedna žena ztratila. Byl celkem vysoký a jeho černá upnutá košile mu rýsovala svaly. A v ruce držel miminko...
„Jacku?" podívala jsem se na něj a pak na miminko. Usmál se na mě a podal mi miminko. Je to malinká holčička.
„Ahojky malá Carminis," řekla jsem tiše a políbila dítko na čelo. Spokojeně spinkala v mé náruči. Zasmála jsem se a u toho uronila slzu. Co si to tady nalhávám! Brečela jsem tak moc, že bych naplnila celý bazén.
Několik hodin jsem si povídala s Jackem a malou Carminis. Byl tu dokonce Fury. Vyptával se na věci, které se mi děli. Vše jsem mu to řekla. Od únosu, přes vraždu manžela až po záchranu Jackem. Byla jsem konečně po dlouhé době šťastná.

*Pohled 3. osoby*

Adoray se dívala na svojí dcerušku a dala jí další pusinku na její malinké čelíčko.
„Maminka tě miluje," řekla tichým hlasem a trochu se od své dcery vzdálila. Jakmile si opřela hlavu a zadívala se před sebe. Přístroje, které měla na sobě napojené, začaly pípat a pískat.
Jack okamžitě vzal malou Carminis do ruky. Hned do pokoje vběhli doktoři a zamířili to rovnou k Adoray. Adoray je pro Jacka jako starší sestra.
„Nemůžeš mě tu nechat. Nemůžeš tu nechat svojí dceru!" to si stále dokola opakoval Jack. A stále v ruce držel malou Carmi.
Po chvíli se jeden z doktorů podíval na Jacka.
„Je mi to líto," hlesl a Jackovi se málem podlomila kolena...