Daughter of S.H.I.E.L.D

22. kapitola - obálka

*Pohled Carminis*

Myslela jsem si, že to bude klidné ráno, ale šíleně jsem se spletla. Jak nás po ránu probudila Zara, oběma nám došlo, že se něco pokazilo.
Alexej se zvedl z postele a rychle přešel k Zaře. Ta vypadala dost rozhozená. Chytl jí za ramena a podíval se jí do očí.
„Co se stalo?" zeptá se vyděšeně.
Artyom je pro něj něco jako bratr. Nikdy jsem plně nepochopila jejich vztah. Jednou se hádali, že se nemohli vystát, ale za pár vteřin se udobřili a bylo vše v pořádku. Zara se z plna plic nadechla.
,,Našli u něj její počítač," podívala se na mě. ,,Někdo ho musel prásknout. Šla jsem za ním ráno," na chvíli se zarazila. ,,Kvůli jedné misi..." snažila se to nějak odůvodnit. „Když jsem už zatáčela do chodby k jeho pokoji, tak jsem to uslyšela. Řev ostatních agentů a Artyho... Ruštině vážně nerozumím, ale vypadalo to, že jim nadával. Nasadili mu želízka a začali ho vést chodbou. Šli směrem ke mně. Schovala jsem se do kumbálu. Já narozdíl od něj měla štěstí. Prošli kolem mě. Chvíli jsem si myslela, že mě najdou, protože se jeden z tich Rusáků zastavil přímo přede dveřmi. Pak na něj druhý zavolal a on naštěstí odešel. Co odešli, šla jsem k Artymu do pokoje. Skoro vše mu rozbili a samozřejmě si vzali její notebook. Jak jsi mu ho vůbec mohla nechat!? Měla jsi to být ty, kterou měli odvést!" rozčilovala se Zara. V místnosti se začala zvedat teplota.
„Zaro uklidni se," upozornil jí Alexej. Pomalu se k ní přiblížil. Když chtěl jí dát ruku na rameno, rychle jí stáhl zase zpět. „Podpálíš to tady."
„Musíme něco vymyslet..." Řekla jsem a všichni souhlasili. Tím jsme se dali do přemýšlení a vymýšlení plánu, jak najít a osvobodit Atyho.

*****

Je to už týden, co odvedli Artyoma. Nemáme o něm žádné zprávy. Obáváme se nejhoršího, ale neztrácíme naději. Zápisy pořád o něm jsou a jeho pokoj zůstal skoro nedotčený. Pouze já, Alexej a Zara jsme tam lezli a pokoušeli se zjistit, co hledal na tom počítači. Vždyť se měl vymazat ne? Nebo, že bych na to zapomněla? Nejsem si jistá už ničím.

Vrátilo se mi hodně vzpomínek. Nebo spíše si je spojuji s těmi mými "sny".
Je to jako se dívat do života někoho jiného. Ta malá holčička už nejsem já. Nemůžu taky. Kdo by zůstával nevinný, když se o něm ve zprávách mluví jako o vraždící zbrani? Přijde mi to nereálné. Celý roky, co jsem u Hydry, žiju ve lži.
Čtu si znova a znova spisy. Nejen, že mi Hydra zabila rodiče, ale zabila taky mojí celou rodinu. Příbuzné, jak z mamčiné, tak i z otcovi strany. Ale proč? Chtěli snad, aby mohli vymazat mojí existenci? Vymazat každého, který si na mě mohl pamatovat? Znali mě vůbec ti lidé? To jsou otázky, na které nenacházím odpovědi.

Při tomto hledání narazím na obálku, kterou mi předala Zara. Chvíli si jí prohlížím. Není na ní nic zvláštního, je pouze celá bílá a je vidět vevnitř nějaký papír. Otevřu jí. Je tam strojově psaný dopis. Zajímalo by mě, kde vzala Zara počítač a tiskárnu, ale to asi teď nehraje roli. Možná se jí na to zeptám později. Pohodlně se usadím na posteli a začnu číst:

Drahá Carminis,

pokud toto čteš, znamená to, že o tobě víme. Poslali jsme Zaru Curie do HYDRY, aby nám zjistila informace o náhlých zmizeních. Jí se ale povedelo více.
Celých pět let jsme měli za to, že jsi po smrti. Jack tě ale nikdy nepřestal hledat. Jsme rádi, že jsi stále na živu. Přísahám, že tě dostaneme pryč, jakmile to bude možné. Vydrž a zůstaň silná. Jack o ničem jiném nemluví, než o dnu, kdy tě zase spatřil. Poznal tě a je si jistý, že i ty jeho.
Tvojí záchranu upřednostňuji, ale musíš pochopit, že ne vše vláda schválí. Toto je veliká mise a už takto riskujeme, že jsme tam poslali agentku Curie. Zůstaň s ní. Ochrání tě.

Nick Fury

Jak jsem to četla, slzy mi stékaly po tváři. Nemůžu uvěřit, že Zara celou tu dobu agentkou SHIELDu. Budu se jí muset zeptat na podrobnosti.

Všechny věci uklidím a rychle se připravím na trénink. Musím teď trénovat každý den. Budu skládat zkoušky. Až se tak stane, budu plnohodnotný agent HYDRY a budu moct vést své mise. Né, že bych z toho byla nějak nadšená. Budu je vést hlavně proti SHIELDu.

Jaký je ale teď Jack? Vzpomínám si na něj jen ze snů... vzpomínek... Nevím moc, jak to nazývat. Je to jako bych se spíše dívala očima někoho jiného. To malé dítě nejsem já. Minimálně teď už ne. Pocity k nim nemám... a pocity ze snů? Jsou jako v mlze.
Jaký je Nick Fury? Tady se o něm mluví hnusně. Hlavně přede mnou.
Jestli je zase uvidím, vrátí se to všechno? Všechny vzpomínky a city? Obávám se, že ne. Je to teď, jako bych vyrostla v HYDŘE. Na jejich výchovu si samozřejmě nepamatuju. Byla bych teď jiný člověk, kdybych nezmizela? Rozhodně bych nebyla vraždící mašina, kterou ze mě tady udělali.

Vejdu do místnosti a už na mě čeká Winter. Je otočený ke mně zády, ale dveře nejsou nejtišší a tak o mě ví.
„Jdeš pozdě," oznámí a otočí se ke mně. Z jeho obličeje nejde vyčíst nic zajímavého. Jako vždy si hraje na mrzouta.
„O 30 vteřin!" rozhodím rukama. Dělá, jako bych přišla o hodinu později.
„I půl minuty může hrát zásadní roly. Příště přijď načas." Dívá se mi do očí. Jako by poznal, že je něco jinak. Okamžitě se otočí k nářadí. Vytáhne nůž a hodí ho po mě. Pozdě zareaguju. Kvůli tomu všemu, co se v poslední době děje mám hlavu v oblacích. Zkřížím ruce před obličejem. Ještě než si uvědomím, co dělám, a že musím vypadat trapně před ním, dým zastaví nůž deset centimetrů od mé hlavy. Sáhnu do dýmu a nůž vyndám. Zamračím se na Wintera.
„Hej! To bylo hnusný!" snažím se obhájit to, jak jsem se zachovala.

„Nebylo to profesionální a technika byla hrozná! Všechno špatně!!" Tak by to řekl Bajuk. Pro něj nikdy nejsem dost dobrá, vlastně nikdo z nás. On si všímá jen sám sebe. Jak je to slovo?... Ááá je to narcista. Pouze on je přeci nejlepší! Jemu se nedá ani vyrovnat! Všichni jsou lemplové a lenoši. Jo jo.. toto se mu honí hlavou. A jak to vím? Jednoduché. Častokrát to říká nahlas.

„Darkness... Soustředit!" řekne jemným hlasem, který mě zaskočí. Kývnu na něj, že jsem připravená.
Každý trénink s noži probíhá přibližně stejně. Hlavní je, nepoužívat své schopnosti. Nemůžu se na ně přeci spolehnout. Nebo tak to aspoň Artyom říká. Musím se dozvědět, co se s ním děje. Po tréninku se zeptám Wintera.

Když je po, uklízím náčiní jen s pár škrábanci. Winter mi pomáhá a tak se mi naskytne skvělá příležitost, abych se ho na to zeptala. Přejdu tedy k němu.
„Hele Wintere..." řeknu polohlasně. On se na mě ani neotočí a kývne hlavou, že poslouchá. „Tak mě napadlo... Nevíš náhodou něco o Artym?"
„O kom?" Lehce se zamračí. Nevím, jestli kvůli tomu, že přemýšlí nebo se o něm nechce bavit.
„O Artym. Agent Artyom Volkov? Před pár dny ho odvedli a já ani ostatní nevíme kam a tak -" Připlácne jeho ruku na mojí pusu, až to plesklo. Tentokrát se zamračím já. Jeho ruku dám pryč. „Co to vyvádíš!?" skoro začnu křičet.
„Tady se o něm nemůžeme bavit. Pojď." Chytne mě za ruku a jdeme základnou.

Procházíme tak, aby jsme nebyli moc vidět na kamerách. Nakonec se zastavíme před starými dveřmi. Rozhlédne se a otevře dveře. Dřív, než stačím něco říct, strčí mě do dveří a ty za námi okamžitě zavře. Je tu tma a vypínač je ode mne daleko.
„Můžeš aspoň rozsvítit?" Zeptám se ho pobaveně. Stojíme v komůrce, jako dva puberťáci z filmu.
Když rozsvítí, zjistím, že jsme v komoře na košťata. Takže jsem nebyla s pravdou tak daleko.
„Takže?" Znovu nahodím téma.
Povzdychl si. „Dobře... Řeknu ti vše co vím, dobře? Spoutaného ho odvedli k Bajukovi do kanceláře. Dost se tam řvalo a jsem si i jistý, že ho zmlátili. O asi 2 dny později ho vezli pryč na nemocničním lehátku v bezvědomí. Pokud chceš vědět více, zajdi na ošetřovnu. Pokud tam ale je, nemyslím si, že tě k němu pustí. Vypadal na tom dost blbě. Pravděpodobně ho budou hlídat a jen pověření agenti k němu budou moct. A ty nejsi ani plnohodnotný agent. Dávej si bacha Darkness, tohle není žádná hra."