Daughter of S.H.I.E.L.D

6. kapitola - Šmoulinka

*Pohled Carminis*

Bolí mě příšerně hlava. Sedím na něčem studeném. No sedím...jsem v takovém polosedu. To nic ale nemění na faktu, že nevím kde jsem. Něco mi nepříjemně svítí do mých zavřených očí. Okamžitě mě do nosu uhodí pach krve.
„Tak toto není dobré,” pomyslela jsem si. Snažila jsem se otevřít oči, ale byly příšerně těžké. Zkusím zvednout ruku, ale něco mi ji drží. V tu chvíli se mi do těla rozleje adrenalin a otevřít oči je ten nejmenší problém.
Ruce, nohy, pas a krk mám připoutaný, asi koženým, pásem. Očima kmitám po místnosti. Moc věcí tu není. Židle, která vypadá jak u zubaře, a Železný stolek. Bílé stěny mají sem tam nějakou krvavou čmouhu. Nalevo na zdi jsou povedené další pouta. Zase si prohlížím, na čem sedím. Bílá pouta, která jsou docela ošoupaná a bílé křeslo, které vypadá až moc nově.
„Proč je vše bílé?” ptala jsem se v mysli pořád dokola.

„HEJ! Pusťte mě! Hej!! Já chci domů!!” křičela jsem několik minut, když v tom někdo vešel do místnosti. Dveře nepříjemně zaskřípaly a po místnosti se rozlehly těžké kroky.
„Tak ty by jsi chtěla domů, jo?” řekl slizkým hlasem. Počkat! Vždyť je to Vorvaň!
„A víš ty co? Ráda bych tady zůstala. Budeme jezdit na jednorožcích a u toho budeme zpívat Pink fluffy unicorn. Nakonec pojedeme do Narnie, kde se stanu královnou,” pronesla jsem jízlivě a ještě jsem zakřičela, aby mě slyšeli „Nemohla bych mluvit s někým, komu to myslí? S někým, kdo má mozek, nebo ho aspoň používá?”
Kdyby jeho pohledy zabíjeli, tak jsem už 100× mrtvá. Znova se ozval zvuk otevírání dveří.
„Říkala jsi domů. Kde je to doma?” dal důraz na poslední slovo. Modré vlasy se mu lemovaly podél obličeje. Z šedivých očí mu šel chlad. Nemohl mu být více než 30.
„Spíš by mě zajímalo, kde to jsem?” rozhlížela jsem se po místnosti.
„Nejsi v takové pozici, aby ses mohla ptát,” odpověděl a i z jeho hlasu šel chlad. Vorvaň se postavil ke dveřím. Šmoulinka přecházel pomalu ke mne.
„Jaj tak to je škoda. Tak to asi vám taky nic neřeknu,” řekla jsem s hraným smutkem. Toto ho asi opravdu hodně štvalo.
„Tak dobře. Domluvíme se. Já se na něco zeptám a ty mi odpovíš. Pak se zase zeptáš ty a já ti odpovím. Platí?” podal návrh.
„Platí,” přitakala jsem. Usadil se na kovové židli, kterou ani nevím kde vzal.
„Jak se jmenuješ?” zeptal se po menší tíživé chvilce.
„Jessica McCartney” odpověděla jsem bez rozmýšlení a dodala „Kde to jsem?”
„Jste na základně v Rusku,” zodpověděl mi otázku. Takže Rusko? Možná proto jsem jim nerozuměla.
„Co jste dělala v tom lese?”
„Ztratila jsem se. Čí je toto základna?” snažila jsem se znít co nejklidněji.
„HYDRA” odpověděl a se zájmem si mne prohlížel. Dělala jsem zmatenou. Musela jsem jim hlavně lhát kdo jsem. Nemohla jsem jim říct kdo jsem. Věznili mojí mamku i otce. Mohou mít zde pořád jejich záznamy. Co když už vědí, že lžu?
„Kde máš rodiče?”
„To nevím. Co se mnou bude?” zeptala jdem se s nadějí v hlase, že by mě mohli pustit.
„Nějakou dobu tady budeš s námi, Carminis,” řekl, zvedl se a nechali mne zase samotnou v místnosti.

Vědí to. Vědí, kdo jsem... Jsem pořád v té místnosti. Car se neozývá a nikdo tu od té doby nebyl.

„Maminka tě miluje.”

Zase ta žena. Kdo to je!? Já chci domů. Chybí mi Nick a Jack. Kde asi teď jsou? Hledají mě? Doufám.
Do očí se mi ženou slzy. Snažím se je zahnat mrkáním, ale to to akorát zhorší a slzy mi stékají po obličeji.

Skřípání dveří se ožívá přes celou místnost. Ke mě jdou dvě osoby. Chlap s bílými vlasy. Nos má dlouhý a křivý. A druhý je kluk. Nemůže mu být více než 20. Má delší hnědé vlasy a tmavě zelené oči.
„Neplakej princezno,” pronese kluk jemným hlasem. Nezní to, že by se mi vysmíval. Naopak to zní, jako by to myslel vážně. Jemně mě pohladí po vlasech a podívá se na staršího pána.
„Tak dobře. Začneme,” řekne ten starší a otevře nějaké bílé desky.
„Carminis Dias, pokus A23. Narozena 13.7.1990. Matka Adoray Dias za svobodna Costa, narozena 5.9.1960, úmrtí 13.7.1990, pokus C61. Otec Michel Dias, narozen 30.1.1955, úmrtí 1.2.1990, pokus B14. Otec byl podroben séru AS12 a poté AS25. Zátěžový test skončil neúspěchem. Podrobnosti v jeho složce. Matka se k nám dostala těhotná. Podrobena séru AS01, AS08, AS12, AS13, AS25, AS29, AS30, AS36, AS44, AS47 a AS50. No musím říct, že tvoje mamka si tady asi užívala. No pokračujeme. Žádné změny. Séra nepůsobí, ale ani nezabíjí. Teorie: tělo brání nenarozené dítě. Podrobnosti v její složce. Carminis Dias vychovávána S.H.I.E.L.D.em. Zproštěna sér na dobu neurčitou. Nutné provést zátěžové testy,” ještě chvíli se díval do složek. Vrzly dveře a do místnosti vešli další lidé v bílém.
Mladý kluk se ke mne naklonil, pohladil mě po vlasech a zašeptal, tak abych to slyšela jen já „Je mi to líto princezno,” a odešel.  Muži v bílém přivezli i nějaké náčiní. Srdce mi buší neskutečně rychle. Kolem mě poskakují a něco připravují. Neskutečně se bojím a to, že oni jsou klidní mi moc odvahy nedodává.
Bělovlasý položil otevřené desky na stůl a pronesl „Tak abychom se dali do práce.”
To jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

*pohled 3. osoby*

Nick Fury a Jack Walker se stále snaží najít Carminis. Bohužel všechno, co zkoušejí, se nakonec nezdaří. Vědí, že jestli to takhle bude pokračovat dál, za chvíli je vláda sesadí z pozic a neudělají nic. Dvě největší otázky stále visí ve vzduchu. Udělala toto sama Carminis, či ji někdo využil? A kde se nachází?
Pokud jí brzy nenajdou, budou muset její případ odložit nebo ji prohlásit za mrtvou. Ani jedna z možností se samozřejmě nikomu nelíbí, ale vláda jim šlape na paty.

Jack se na tom psychicky velmi špatně. Dává si za vinu, to co se stalo. Slíbil si, že ji bude vždy ochraňovat a teď to nemůže splnit. Nemůže být se svou malou holčičkou. Nemůže jí učit nové věci. Nemůže nic. I když spadá do depresí, práce si bere čím dál tím více. Nick se mu to snaží rozmlouvat, ale to samozřejmě nefunguje.

Fury se snaží být narozdíl od Jacka klidný. Ale stále ho užírá vědomí, jako posledních 10 let. Jenže teď ještě více. Dává si za vinu, že Adoray a Michel zemřeli. Kdyby aspoň jí nepustil na tu poslední misi, toto by se vůbec nedělo.
„Co se stalo, stalo se. Je to minulost, tu změnit nemůžeš. Musíš jít dál,” toto mu jednou malá Carminis řekla. Od té doby mu pořád zní v hlavě. A bylo na tom něco pravdy. Musí se posunout dál.