Daughter of S.H.I.E.L.D

4. kapitola - hlavní úkol

*Pohled Carminis*

Pomalu se probouzím. Mé víčka jsou těžká jak balvany. Ležím na nějaké zemi. Je chladná, ostatně jako okolní vzduch. Ptáčky zpívají a v okolí jsou slyšet i jiná zvířata. Převalím se na břicho a podepřu se lokty. V této pozici nějakou dobu přečkávám. Neskutečně mě bolí hlava. Co se stalo? Nic si nepamatuji...
,,Ty si nic nepamatuješ? Mám ti to připomenout?" ozval se zákeřný hlas. Hlavou mi projela neskutečná bolest. Všechny vzpomínky se mi vrátili. Vrátila se mi ta bolest. Vrátila se mi bolest ostatních, když jsem jim ubližovala.
,,Ne! To jsem nebyla já! Já jim neublížila! Tos byla ty! Ne já!" křičela jsem na celé kolo. Rychle jsem se postavila a to byla fatální chyba. Okamžitě jsem zakolísala a spadla na zadek. Jak dlouho jsem byla mimo?
„Jen pár hodin."
Zase ten hlas! Otevřela jsem konečně oči, ale nikdo kolem mě nebyl. Jen v dáli běhala srna.
„Kde jsi!? Ukaž se!" Už mi dochází trpělivost. Docela jsem se i bojím. Bože! Vždyť jsem někde v lese! Jsem vůbec v Kanadě? Neznám to tu! Co budu dělat?
„No!? Ukaž se!" vykřikla jsem znovu.
„Nemyslím si, že mě chceš vidět," odpověděl mi hlas. Zněl hodně podobně tomu mému, ale zároveň byl zcela jiný.
„UKAŽ SE!" zakřičela jsem možná až moc hystericky.
„Jak si přeješ," dostalo se mi odpovědi. Přede mnou se začínala rýsovat postava holky. Nevěřícně jsem na ní koukala. Vypadala úplně jako já! Tedy až na ty oči a žíly. Jen tam tak stála s ďábelským úšklebkem.
„K-Kdo jsi?" opatrně jsem se zeptala.
„Já?" uchechtla se dívka. „Já jsem ty. Já jsem tvojí druhou stránkou. Stránka, kterou jsi ty i tvoje okolí 10 let potlačovalo. Dalo by se říct, že jsem tvojí temnou stránkou. Všechny špatné pocity, které potlačuješ. Jsem temnota, která v tobě rostla 10 let. Nemusíš se bát, nikdo mě teď nevidí ani neslyší. Jsem jen v naší hlavě. Řeknu ti to na rovinu. Máme schopnosti. Schopnosti, které si ani nedokážeš představit. Ty je ovládat neumíš. Ale já! Já je ovládám celkem dobře. Ne všechny, to určitě ne. Ale pár jich už zvládám. Dokážu plně ovládat telekinezi a oheň. Ta teleportace byla spíš pokus, ale vydařený. Ty si to možná neuvědomuješ, ale už ovládáš jednu schopnost. Tato vyšla na povrch přirozeně. Zvládáš ovládat empatii. To já nedokážu. Nemyslím si, že toto jsou naše jediné schopnosti, ale musí to stačit. Musíme být v bezpečí. Zemřeš ty, zemřu já a je tomu i naopak. Proto mám pro tebe dohodu. Nechám tě dál ovládat tělo pod jednou podmínkou! Občas mě pustíš na povrch. Pokud ne, tak to bude bolet jako v té základně. Tak co, souhlasíš?" zakončila svůj výklad. Zírala jsem na ní a nemohla uvěřit tomu, co jsem právě slyšela.
„Mám jinou možnost?" zeptala jsem se s beznadějí v hlase.
„Ovšem že máš! Ještě se o to tělo můžeme prát," prohlásila nadšeně s úšklebkem na tváři. Toto se mi nelíbí, ale prát se opravdu nechci.
„Budu souhlasit, ale mám taky pár podmínek," řekla jsem odhodlaně a napřímila jsem se.
„Jaké?" projela si mě pohledem a mně proběhl mráz po zádech.
„Musíš mi vždy ohlásit, že chceš na povrch. Nesmíš ublížit přátelům. Vždy když si budu chtít tělo převzít zpátky, tak mi ho necháš. A jako poslední, nebudeš mi ubližovat," vyřkla jsem své podmínky a snažím se nějak uklidnit.
„Dobrá! To beru! Doufám, že z nás budou kamarádky. Přeci jen... žijeme v jednom těle."
Jen jsem jí na to nejistě kývla a ona zmizela. Konečně jsem se trošku uklidnila. Tak a co teď?
„Mohli bychom si najít jídlo. Máme hlad!" Ou... takže já tě uslyším i v hlavě. Super... „Samozřejmě. Máme společné myšlenky." Dobrá tedy. Půjdeme něco najít k snědku.
A s tímto se vydáváme vstříc dobrodružství.

-Den po incidentu-
-Hlavní velitelství S.H.I.E.L.Du-

*Pohled 3. osoby*

Agenti běhali po základně. Většina měla jasný úkol: najít Carminis. Všechny důležité věci ze základny v Kanadě byly přemístěny na jinou v USA. Nikdo naštěstí nezemřel, ale hodně lidí od toho nemělo daleko.
Po malé Carminis Dias bylo vyhlášeno celosvětové pátrání. To že je pravděpodobně nebezpečná není jediný důvod. Nikdo moc nechápal, co se to stalo, ale jedno bylo jasné, musí malou holčičku najít dříve než HYDRA.

Jack s Furym věděli, že se jí mohou projevit schopnosti, ale nečekali že tak brzy a v tak velkém měřítku.

***

„Tak máte už něco!?" vykřikl Jack.
„Tak zaprvé! Nebudete tady na nás řvát. Pořád jsem vás nadřízený. A zadruhé! Ne! Pořád nic! Myslíte si, že jí najít nechci!? Je to má dcera!" rozkřičel se i Fury. Oba toho mají hodně. Už jsou to tři dny a pořád nemají žádné vodítko. Hrozí jí každou vteřinu nebezpečí a oni si to moc dobře uvědomují. Může být i mrtvá, ale to si nechtějí připustit. Musí jí najít. Všem moc chybí. Základny jsou bez ní tiché a ponuré, jako by se vytratila veškerá radost. Dokázala naslouchat a uklidňovat. Její dobrosrdečnost neznala hranice. Dokonce odpustit masovému vrahovi pro ní nebyl problém. Dalo by se říct, že všichni co ji potkali jí měli hned v lásce. Poznala pravdu od lži a nebudeme si nic nalhávat, to se S.H.I.E.L.Du náramně hodilo. Na desetiletou byla velmi chytrá a šikovná.
Jediné, které opravdu neměla v lásce byla organizace HYDRA. Už od narození se jí kladlo na srdce, že HYDRA je zlá. Ví o svých rodičích. Ví co se jim stalo a kdo za to může. Vše věděla, kromě jednoho a tím bylo to, že se u ní mohou objevit schopnosti. Kdyby jí to řekli dřív, tak tomu všemu mohli zabránit. A nebo ne? To jsou teď zbytečné otázky. Hlavní je, najít jí a dostat do bezpečí.

-5 dní po incidentu-

*Pohled Carminis*

„Tak jo, už je to 5 dní. Musíme někoho najít. Přeci nemůžeme být v celém lese sami!" křikla jsem na celý les. Kopání do šišek je teď jediná má zábava, tedy kromě povídání si s mojí druhou, temnou, stránkou.
„Nerozčiluj se hned a dívej se kolem sebe. Celý den jsme nejedli, musíme něco sníst. Takže vezmi to ko..." zarazila se temná stránka.
„Kde máš sakra to kopí!?" křikla a mě z toho rozbolela hlava. Rozhlížím se kolem sebe, až mi nakonec zrak padne na kopí opřené o strom, kde jsme před chvílí odpočívali. Kopí je jednoduché, nic těžkého. Je z dlouhé, přibližně metr a půl, větve a na konci je zbroušená do špičky. Okamžitě ho popadnu a vydávám se dál lesem.
„Hele když spolu takhle mluvíme, co kdyby jsme měli rozdělená jména? Ty bys byla Car a já Mini? Ale kdyby na nás někdo volal, tak by samozřejmě myslel mě. Ať už by řekl Car, Mini, Cary, Carminis nebo jakkoliv jinak," podala jsem návrh a čekala na odpověď, která se dostala okamžitě.
„Jasně, proč ne. HELE! Zajíc! Nech mě ho chytit!" naléhá Car. Tím mi připomíná štěně, které chce běžet za kořistí.
„Dobře, ale ne oheň! Tím si ho pak upečeme," svolila jsem, protože jsem už docela unavená.
Ani jsem se pořádně nenadála a už opékáme zajíce na ohni. Po jídle jsem převzala zase kontrolu já a zahrabala ohniště.

-O 2 hodiny později-

„Mini! Podívej! Budova!" pištěla radostí Car. Rozhlédla jsem se kolem sebe a opravdu. Na pravé straně v dáli byla nějaká budova. Okamžitě jsem se rozběhla k ní. Čím více se přibližuji, tak to vypadá jako základna. Třeba to bude S.H.I.E.L.D!
„Mini, schovej se za strom. Něco mi tu nehraje," upozornila mě zase Car. Tak jak řekla, tak jsem udělala. Schovala jsem se za široký strom a jen nenápadně nakoukla za strom na tu budovu. Byla veliká! Pokud tohle není základna, tak nevím co. Vchod hlídají nějací vojáci nebo agenti. Pozorně si je prohlížím a s tím i celou budovu, až to nakonec uvidím.
„Ale ne... Musíme zmizet!" pomyslela jsem si.