Daughter of S.H.I.E.L.D

17. kapitola - „Je to ona!"

*pohled Alexeje*

Carminis zase omdlela. Položil jsem jí zpět na postel a ustaraně se otočil na Artyho.
„Co budeme dělat? Takhle vypadává docela často... Navíc se jí vracejí vzpomínky, ale neví o tom! Kdy jí řekneme pravdu?"
„Alexi... Nemůžeme jí takhle ohrozit. Je vůbec zázrak, že si vzpomíná. Buďme rádi a nedělejme to horší"

*pohled Carminis*

Pomalu se zase probouzím. Nademnou se sklání nějaká postava. Že by Alex? Nepatrně se pousměji.
„Chce šípková princezna pusinku?" zeptal se mě hlas, který mi zrovna není nejpříjemnější.
„Táhni do háje Arty." Zasmála jsem. „A byla bych ti vděčná, kdyby jsi nestrkal ten svůj kozí ksicht do mé krásné tvářičky." Odstrčila jsem rukou jeho obličej. Okamžitě propukl Alex v záchvat smíchu. Má tak krásný smích. Pomalu se posadím a neuvědomím si, že na Alexe koukám, jak kdyby byl nějaký přírodní úkaz. Což by se dalo říct, protože jsem nikdy neviděla nikoho tak hezkého. Bohužel si mého zírání všimne Artyom.
„Tys mu to pořád neřekla?" překvapeně se na mě podívá.
„Co? Ne! Nejsem sebevrah!" Okamžitě se ohradím. Skřížím ruce na hrudi a samozřejmě nezapomenu se na Artyho zamračit.
„Co mi má říct?" dívá se na nás dost nechápavě Alexej.
„Víš Alexi, ona-"
„NIC!" vykřiknu. „Nic to není. Arty z mouchy dělá velblouda."
„No nemyslím si, že-" pobaveně se na mě podívá.
„Artyome Volkove! Přestaň!" podívám se na něj až prosebně.
„Jejiž! Vždyť to nic není!" Snaží se mě donutit, ale marně. Alex vše jen tiše sleduje.
„Ne pros-"
„Líbíš se jí Alexi!" řekne to na plnou hubu. Snad nikdy v životě jsem nebyla tak ponížená. Jak mi to mohl udělat!? Já se mu svěřím a on tohle!? V tu chvíli jsem ho tak nesnášela.
„C-Cože?" vydá ze sebe konečně něco. Čekám jen to nejhorší. Odkopne mě, přestane se se mnou bavit, bude mě nenávidět?
„Princezno, já... Nechci ti nějak ublížit-" Vypadá dost zmateně.
„Ne! Nechci nic slyšet. Zapomeň na to, prosím. Nic to není, vždyť jsem to říkala."
„Ale-"
„Ne Alexi. Je to v pohodě. Můžeme se bavit o něčem jiném?" usměju se. Potřebuji myslet na něco jiného. Zazvoní mi telefon. Podívám se na něj a okamžitě zahlédnu jméno našeho velitele, Bajuka. Zvednu to s velikou nechutí.
„Musím jít. Bajuk mě potřebuje," oznámím, když položím hovor a se skleslým obličejem odcházím.

Cítím se jako by se mi svět rozpadl na milion kousíčků. Alex mě nemiluje a nikdy nebude.
Své myšlenky ale musím zahnat. Dorazila jsem před kancelář Bajuka. Zaklepu a když mě jeho otravný hlas pustí dovnitř, vstoupím.

Zase tam stojí ta nána. Probodnu jí pohledem. Ona mi věnuje úšklebek. Jak originální. Modrovlásek sedí zase za svým stolem.
„Potřeboval jste mne pane?" okamžitě se otáži. Bajuk si pravděpodobně všiml mého pohledu. Podívá se mi na ruce. Zamračí se a zase upře svůj pohled na mě.
„Co se vám stalo?" sykne přes zaťaté zuby.
„Popálila jsem se pane. Popáleniny druhého stupně. Doktor Maric říkal dva týdny bez cvičení a misí." oznámila jsem ve zkratce, co mi řekl Maric.
„Tak to máte smůlu. Ještě dnes letíte na misi." řekl se smíchem.
Oni jsou tady všichni šílení!!!
„Ale pane, mám zakázané mise," zkusím to znova. Pomalu ke mně zvedl své oči. Přímo z nich srší nenávist vůči mně.
„Snažíte se mi odporovat!?" Jeho hlas už nezní pobaveně.
„Ne pane..." Sklopím oči k zemi.
„Výborně. Za 4 hodiny odletíte. Nastudujte si plány." Hodí na stůl papíry. „A nezapomeňte. Je to týmová mise zde se Zarou Curie."
Vezmu si své papíry. Zara popadne ty své a obě odcházíme.

Chvíli jdu se Zarou. Bohužel máme stejnou cestu, jak to vypadá. Podívám se na složku papírů. Není jich málo! Na složce je tlustě napsáno,

Mise
Dark Shadow

tak jako obvykle. Podrobnosti budou určitě jen ve zkratce. Všimnu si, že se na mě Zara dívá.
„Nějaký problém?" zeptám se skoro až naštvaně.
„Hej v klidu prcku! Jen jsem se ti chtěla omluvit, ale když o to nestojíš..." Pokrčila rameny a zmizela ve svém pokoji. Zase! Zase se mě snaží naštvat! Rychlostí blesku zalezu k sobě.