Pain In The Ass. [1D & 5SOS] ~ CZ

Chapter 05 | "To je pech, co?"

Po rozhovoru s Louisem jsem se neochotně vydala do přízemí. Místnost pro poškoláky už se plnila, proto jsem si rychle ukořistila poslední volné místo v zadní lavici. Čím dál, a tím pádem méně na očích, budu, tím lépe.

Hodila jsem si tašku na stůl a potom jsem stočila pohled dopředu. Za katedrou už seděl náš pan školník. Ten chlápek by měl být už nějaký ten pátek v důchodu, o tom není pochyb. Docela se divím, že stále zvládá ty neustálé opravy na škole. Vždyť jeho by člověk dokázal zlomit v půli a ani by nemusel vynaložit tolik síly.

Neochotně jsem se vydala k němu. Prokličkovala jsem mezi dalšími záškoláky, mezi kterými jsem poznala pár svých vrstevníků, jednoho nebo dva prváky, jinak tu byli samí třeťáci a maturanti. Z kapsy jsem vytáhla papírek od slečny Milerové a hodila mu ho na stůl na hromádku dalších papírů, které byly nachlup stejné jako ten můj. Jediné, v čem se lišily, bylo jméno poškoláka. Školník ke mně na krátký čas zvedl hlavu, kývl a pak mi gestem ukázal, ať si jdu sednout. Poslechla jsem ho a otráveně se prodrala zpátky na své místo.

Hodina nudy začíná.

Chraň mě, Bože!

Kdybych si já pitomá alespoň nenechala doma sluchátka nebo tu byla wifina. To bych se dokázala zabavit. Jenomže né, sluchátka si to teď odpočívala na stole u mě v pokoji a wifina by pro školu byla moc nákladná nebo co a podle slov ředitele by ji stejně studenti nevyužívali. Já vám ukážu, jak moc by ji nevyužívali!

Se zvoněním se i zbylí studenti posadili. Školník se s obtížemi zvedl ze židle, šouravými kroky došel ke dveřím, které s prásknutím zavřel, až jeden prvák přede mnou, který, jak to tak vypadalo, až doteď spal, poskočil a unavenýma očima se rozhlédl kolem. Když viděl, co způsobilo tu ránu, znovu si složil ruce na stůl a položil si na ni hlavu. Možná to není tak špatný nápad. Zkopírovala jsem jeho pohyby. Bradou jsem se teď opírala o vyšší zápěstí jedné z rukou a sledovala dění kolem.

Školník se znovu začal šourat na své místo. Proboha, kdybych do něj byť jen foukla, tak se vsadím, o co chcete, že by se svalil jak pytel brambor. Vždyť mu mohlo být minimálně sedmdesát, tak co tu ještě dělá, sakra?! Pomalu usedl na židli a potom si po vzoru hocha přede mnou a mě složil ruce pod hlavou a zavřel oči.

V celé místnosti sice panovalo ticho, ale i tak jsem viděla, jak si někteří studenti posílají mezi sebou papírky, jako za starých časů i já se spolužáky na základní škole, někteří šustí pytlíky od svačin, které nestihli za dopoledne sníst, a pár z nich začínalo dosti hlasitě pochrupovat.

Podívala jsem se na hodiny nade dveřmi. Do konce stále zbývalo necelých 43 minut. To opravdu nevím, jak tu přežiju, abych potom vyšla se zdravým rozumem.

Po pár minutách jsem si všimla, že školník už úplně odpadl. Nebo možná jenom umřel, já vážně nevím. Ty zvuky chrápání mohli konec konců přicházet od kohokoli v místnosti.

S povzdechem jsem se narovnala, protáhla si ruce a táhle zakňourala.

„To je pech, co?“ uslyšela jsem za sebou.

„Ani mi nemluv,“ hodila jsem okem za zdrojem těch čtyř slov, co tak upoutaly mou pozornost a poté se otočila zpátky. Ovšem ten obraz, který jsem viděla nebo si alespoň myslela, že jsem viděla, mě donutil podívat se zpátky. Okno přímo za mnou bylo otevřené, dokonce i vysazené z pantů, takže tvořilo jakýsi průchod a v něm se na mě s hlavou podloženou rukama (tuhle polohu používají opravdu všichni) usmíval Louis.

„Sakra, co tu děláš?“ vyjekla jsem šokovaně. Louis si přiložil prst před pusu, abych byla zticha a nepřilákala pozornost někoho dalšího.