Kamu [ONC 2021]

Prolog

Žena utíkala hlubokou nocí a nechávala své vyčerpané tělo jet na automatický režim. Bála se o svůj život a netušila, kam by se měla schovat. Věděla, že by ji všude mohli najít a to nejen proto, že měli výborné Průzkumníky. Její radar na kombinéze navíc přivolával všechny, kteří ji chtěli najít a nejen je. Ale přesto se jí i s malým dítětem v náručí podařilo alespoň na chvíli uprchnout. Než ho stihly odstranit.

Zahnula do tmavé uličky, kde se setkala s někým, koho znala velice dobře. I proto se nebála poprvé za dlouhou dobu zastavit a pokusit se tiše promluvit: „Miraine, pomoz mi. Schovej ho někam, prosím."
Natahovala zavinutý malý uzlíček směrem k ní. Klepaly se jí ruce, ale věděla, že to musela udělat. Alespoň zachránit to bezbranné dítě. Byla připravena za svou chybu pykat a vzdát se svého života. Z lovce se stala lovnou zvěří. Jedinou výhodou pro ni mohlo být, že jejich metody pomáhala vytvářet.
Vypadala, že každou chvíli omdlí. Motala se, nedokázala pořádně udržet rovnováhu a podle kruhů pod očima již několik dní nespala.
Žena dítě bez jediného slova přijala, roztáhla bělostná křídla a zmizela s uzlíčkem, přitisknutým na hrudi, na temné obloze. Instinkt jí totiž napovídal, že nebylo času nazbyt. Pronásledovatelé nebyli daleko, slyšela jejich dupot odrážející se od budov blízkých uliček. Ještě chvíli hleděla směrem k zemi, kde musela zanechat naprosto oddanou ženu, nebylo divu, že pro ni padlo několik slz. Nemohla zachránit oba, na to neměla dostatek síly. Ale o to ji unavená žena ani nežádala. Mladá žena padla na kolena a jen poslouchala otřesy země. Bylo toho na ni moc, už měla po krk útěku, který ji unavoval poslední týdny. Nyní však konečně věděla, že bude její dítě v bezpečí, a to v její mysli vytvářelo potřebný klid. Teď už jí nic nebránilo v tom se zastavit a pořádně se nadechnout. Ať už ji čekalo cokoliv, byla ochotna to přijmout se vztyčenou hlavou. Své poslední síly použila k tomu, aby znásobila signál čidla ve vyhledávacím programu, jehož signály chvílemi slyšela.

Ani když je na druhé straně uličky spatřila, tak se nehodlala bránit. Některé z nich stále považovala za přátele. Bylo to navíc zhola nemožné, nemohla stát natož udržet zbraň. Nepřišli však sami, přivedli si s sebou posily, které onen největší muž poslal přímo k ní – k Lorraine. Zaklonili jí hlavu a na kůži ucítila studený kov. Ale ještě předtím spatřila záblesk na nebi, sebrala poslední sílu a vyslala vlnu, která oba útočníky odrazila. Poté vyčerpáním klesla k zemi a vypadalo to, že s klidným vědomím vydechne naposled. Chtěla poslední myšlenku věnovat svému dítěti, o kterém doufala, že se dostalo do bezpečí. Pokud ne, její život by padl vniveč. Ale byla ochotna to riskovat. S posledním zeleným zábleskem moci zavřela oči a vložila svůj osud do cizích rukou. Nic z toho už ovlivnit nemohla, pouze to, kdy se ponořila do vlídného objetí tmy.

Co už nevěděla a možná to bylo dobře, bylo to, že její smrt nebyla tak úplně jistá. Proti vůdci stál zbytek důležitých lidí, kteří ženu nechtěli podříznout jako podsvinče. Zasloužila si jejich úctu, kterou nechtěli zradit, i když porušila část kodexu. Ovšem ani skupinka nebyla jednotná v tom, co s ní udělat. Pravidla byla nemilosrdná k jakémukoliv pochybení. Ale někteří zakladatelé byli mladší než ona, a proto se usnesli, že jí zařídí lepší trest než smrt. Nebo se jim to alespoň v tu chvíli zdálo. Zbylí vůdci organizace doufali, že získají více času a nějak se jim podaří ji vysvobodit. I proto si vymysleli, že přípravy zaberou skoro měsíc. Nejsilnější z poskoků ji vzal do náručí a odnesl zpět do budovy, odkud předtím utekla. Naštěstí to žena nemohla vnímat, ale nepotěšilo by ji to. Tak pracně se odtamtud dostávala a nyní musela zpět. Pochopila by je, většina z nich měla strach, který je většinu dní ovládal. Skrze zadní vchod, kudy je nikdo neviděl vcházet, ji odnesli až do podzemí, které sloužilo jako vězení. Většina cel byla prázdná, některé z nich si dokonce hlídači přetvořili na dočasné pokoje. Vybrali tu největší, přeci jen se jednalo o někoho z jejich řad, která měla největší počet zabezpečení, což splňovalo představy hlavního tyrana. Samotné chování nevycházelo z jejich myslí, nařizoval jim to všechno kodex, jež byl umístěn o několik pater výše ve speciálním trezoru. Použili ta nejsilnější pouta, jež byla kombinovaná se speciálními výstupky, které jí zabraňovaly používat její schopnosti. Zoran z cel vyšel jako první a někteří z nich se u ženy ještě zastavili. Malá dívenka, Dunya, která ji měla obzvláště ráda, se slzami v očích sledovala, jak se k její „starší sestře" někteří chovají. Ani ostatním přítomným však nebyla lhostejná, jenže většinu svých pocitů uměli dobře skrýt. I proto jí připravili místo, kde alespoň trochu pohodlně mohla vyčkat na rozsudek a mezitím se vzpamatovat.