Kamu [ONC 2021]

Kapitola sedmá

Ruku měl sice stále v ortéze, ale každý pohyb mu nevysílal vlnu bolesti do mozku. Stala se spíš jeho ochrannou bariérou před znovu ublížením.
Zhluboka se nadechl, sundal si mikinu a z kouta vytáhl dřevěnou tyč, se kterou ho učil Isaac. Kolem něj tentokrát bylo několik lidí, kteří se také připravovali na svůj velký den. Ovšem Andrew si nasadil sluchátka a pustil hudbu.
Při prvním napřažení se objevila mírná bolest, ale tu dokázal potlačit natolik, že neovlivnila švih. Před další se raději zhluboka nadechl, přimhouřil oči a udeřil. Udělal to ještě několikrát, ale díky sluchátkům a soustředění si nevšiml, že celou tělocvičnou zněly pouze jeho rány. Až když v zátylku cítil, jako by jej někdo pozoroval, procitnul.
Sundal si sluchátka a podíval se kolem sebe. Zírali na něj tři lidi a on nechápal proč.

„Co jsem provedl, že na mě tak koukáte?" zeptal se, s flaškou vody v ruce, svých diváků.
Bylo mu to trochu nepříjemné, hlavně když jeden z nich byl o polovinu větší, než on a měl křídla.
Trojice se na sebe podívala a beze slov se rozhodovali, kdo mu to vlastně řekne. Jedna z dívek zvedla obočí směrem k muži ve žlutém tílku.
Sklesle vydechl a promluvil hlubším hlasem, než Andrew čekal: „Krom toho, že jsi tu mašinu rozbil? Už nějakou chvíli tu píská z posledních sil. Copak jsi hluchej?"
„Aha, sakra. Měl jsem sluchátka. Omlouvám se vám, že jsem vás vyrušil," snažil se o omluvu, jakmile uslyšel tón, kterým to muž říkal.
Ne, že by se ho úplně bál, ale určitý respekt z něj měl. A nebyl sám, viděl to i na dívce, která stále hned vedle něj. Odtahovala se a snažila se utéct.
Andrew se lehce pousmál a poté počkal na reakci na jeho odpověď. Ovšem okřídlenec vytřeštil oči a vyhrkl: „Ty to vážně nevíš?"
„Co bych měl vědět?" divil se Andrew, protože netušil, o čem bojovník mluvil.
Spíše ho překvapovalo, že nikdo jiný nepromluvil.
Nebyl v pozici, kdy by si mohl určovat, s kým bude něco probírat.
Ovšem muž udělal krok k němu a ukázal na onen stroj, na kterém dosud Andrew trénoval. Až teď uslyšel mírné pískání, které předtím neslyšel.
„Je to hrozně ojedinělé, je vyrobený tak, aby to ustálo i hodně velkou sílu lidí Sopry. Takhle se to nerozbíjí, obyčejně." řekl.
Tím jejich konverzace skončila a trojice se vrátila na své tréninkové pozice.
Ovšem v mladíkovi to tak nějak rezonovalo i poté. I proto pro něj nemělo cenu trénovat dál, popadl svoje věci a zmizel z tělocvičny.
Jakmile se za ním zavřely dveře, oddechl si. Raději si to zamířil do sprch, kde by mohl přemýšlet a zároveň by nesmrděl na sto honů.

Vybral si zastíněnou sprchu úplně na kraji, protože jeho problém s odhalováním stále trval, i přes všechno, čím si prošel. Nehodlal to pokoušet.
Když však pustil vodu, bylo to jako startovací výstřel pro všemožné myšlenky. Spalovaly jeho mysl, protože jich bylo až příliš. Především ty, které se týkaly Lorraine a zítřejšího příjímání mezi členy organizace.
Na jednu věc díky svému zamyšlení zapomněl. Čočky jej začaly pálit v očích, a tak se je rychle snažil vyndat. Zároveň si také začal nadávat, že si s sebou nevzal náhradní. Vzpomněl si však na to, co říkal Isaac v archivu. Vím, že nosíš čočky.
I proto se s nějakým předstíráním a schováváním rozhodl skoncovat. Navíc nebylo úplně příjemné si je potají shánět a vyměňovat třeba i na záchodě, kde byl Andrew opravdu sám. Obaly nesměl nikde nechat, aby se neprozradil. A to ho unavovalo.

Před odchodem se zahleděl do zrcadla a snažil se zvyknout si na svůj nový odraz. Zářivě oranžové oči mu vždy připadaly jako prokletí, ale když koukl na Lutii, jak je s nimi v pohodě, věřil, že by to mohl také zvládnout.
I s ručníkem na hlavě se proto vydal zpět do pokoje. Kde přišel první problém.
Isaac se otočil od stolu a vyjukaně hleděl mladíkovým směrem.
Ten v klidu zavřel dveře a odhodil tašku směrem k posteli.
„Tak tohle jsem nečekal," ozvalo se z jeho místa, což donutilo Andrewa k otočení. Nerozuměl mu, ale možná to bylo tím, že měl stále vodu v uších po sprše.
I proto se pokusil pročistit uši a zeptal se: „Co jsi říkal?"
„Když jsem to tehdy zmínil, nečekal jsem, že budou až tak zářivé. Proč jsi je schovával?"
„Protože mi přišly divný? Cítil jsem se prokletý? Mám hledat i další argumenty, nebo to bude stačit?" snažil se mu v klidu vysvětlit své důvody a mezitím se snažil dostat přebytečnou vodu ze svých vlasů.
I díky tomu si nevšiml, že se Isaac zvedl a šel směrem k němu. Vylekalo ho to, když se otočil a on stál přímo za ním. Koukal se mu přímo do očí a Andrew zachytil několik slz. Opět se mezi nimi objevilo to podivné napětí, ale ono rozhodnutí momentálně neleželo na mladíkových bedrech.
Isaac se musel rozhodnout, kterou stranu si vybere. Zhluboka se nadechl a nechal se vést svým srdcem. Chytil Andrewa za tvář a políbil ho. Tím svému mozku dal odpověď, kterou tak moc potřeboval pro svůj klid.