Kamu [ONC 2021]

Kapitola třetí

Měl co dělat, aby schody seběhl, aniž by sletěl. Nemohl přijít za svým mentorem už pomlácený. Jenže cesta do tělocvičny nebyla úplně snadná. Před vstupem si stáhl vlasy do drdolu a snažil se vydýchat. Hněv z předchozího telefonátu jej stále nepřešel a doufal, že si jej bude moci vybít. Když se blížil ke světle hnědým dveřím, rozklepala se mu kolena. Měl chuť se otočit a namířit si to zpátky na pokoj. Bylo to i tím, že netušil, jak se k němu jeho mentor bude chovat. Dostihovaly jej obavy z toho, že by mohl něco poznat. Přeci jen jeho tělo nebylo úplně normální, neměl tolik svalů, i když při pravidelném braní léků se změnil téměř k nepoznání. Stále měl však strach. Třesoucí se rukou uchopil kliku a zmáčkl, jenže nevynaložil dostatečnou sílu, aby to zabralo. Mezitím však uslyšel a malým okýnkem ve dveřích uviděl, svého mentora bouchat do boxovacího pytle. Což jej rozhodně neuklidnilo. Mohl doufat pouze ve slitování.

Nakonec se nadechl a přeci jen jedno křídlo dveří otevřel. Připadalo mu divné, že v tak velké tělocvičně kromě nich nikdo nebyl. Ale když se zaměřil na jednotlivá povolání, tak to bylo více než jasné. Navíc bojovníci jistě využívali vzdušných prostor zahrady společně s trávníkem. Uvnitř budovy takový komfort nebyl. Isaac si jeho příchodu všiml až o malou chvíli později, ale i tak stihl pronést uštěpačnou poznámku: „To je taky dost, že ses vůbec ukázal. Už jsem myslel, že někde bulíš."
Přestal s rozehříváním a obě rukavice odhodil na černou tašku, kterou předtím mladík viděl. Místo nich si však nasadil jiné, tentokrát bezprsté a druhé hodil po Andrewovi. Ten to ovšem nečekal, rukavice dopadly na zem a Issac se s úsměvem neubránil několika uštěpačným poznámkám, myšlenkám směřovaných právě k jeho svěřenci.
Žádnou další však nahlas neřekl, nemělo smysl halit jeho mysl slovy místo činů. Navíc nebylo v jeho kompetenci ho ponižovat, nemohl za jeho trpkost, i když na někom si to vybít musel. Moc lidí s ním obvykle nemluvilo a tento mu vešel přímo do rány. Raději se proto nadechl a hodlal něco dělat.

„Takže můžeme začít?" zeptal se do půl těla nahý Isaac Andrewa.
Neměl rád, když se mu zpocené triko lepilo na tělo, a proto chodíval takto. Jenže tím vytvářel rozptýlení pro mladíka, který se musel podívat jinam, aby uklidnil svou mysl. Leč Isaac nebyl slepý a viděl, jak se na něj jeho učeň díval. I proto neváhal ani chvíli a dřevěnou tyčí, kterou měl položenou blízko sebe, mu podrazil nohy. Dopadl na bok, ale rychle se zvedl, aby se vyhnul další případné ráně. Nemohl tam jen tak ležet. Chvílemi ho tělo nechtělo poslouchat, ale některým ranám se dokázal ubránit díky kurzu sebeobrany. Ten absolvoval tehdy, když o něj měla jeho matka strach. Musela přece své adoptované dítě chránit, za každou cenu. Zvláště po jeho špatných rozhodnutích v mládí. Ale nic takového nezažil. Musel zapojit všechny smysly a reagovat rychleji než obvykle. Ale konečně měl pocit, že nemusí záměrně zpomalovat. I přesto schytával rány do míst, kam by to nečekal.
Jeho protivník měl stejnou výhodu jako on, byli si rovni a nemuseli se brzdit. Tedy dokud se nezačalo počítat i se zkušenostmi a silnější stavbou těla, kterou Isaac měl.

Nebyl čas starat se o to, co se dělo kolem něj, zda je někdo pozoroval či nikoliv. Okolní svět přestal existovat. Každým výpadem jeho mentora získával nové a nové podlitiny.
Bránil se, jak by také ne, ale čišela z něj jistá dávka hněvu, kterou si potřeboval někde vybít. Andrew to v jednu chvíli nevydržel a vyčerpáním padl zády na zem. Bál se jeho reakce, a tak se raději schoulil do klubíčka.
V tu chvíli si Isaac uvědomil, že to nejspíše přehnal. Zastavil svou ránu v půlce a ztěžka dýchal při pohledu na schouleného mladíka. Z každé jeho buňky bylo cítit, jak velký strach v tu chvíli cítil. Isaac se od něj vzdálil, držíc se za hlavu a nadával si, že to vzal až moc opravdově. Vždyť to byl nováček a on se přestal kontrolovat, jako kdyby bezmyšlenkovitě bouchal do boxovacího pytle. Jenže Andrew byl člověk, a navíc o mnoho slabší než kluk, kterého dostal na starost kdysi. Mladík oproti němu neměl žádnou svalovou hmotu, a přesto přicházející rány snášel bez obtíží, nevydal ani hlásku na protest. Dokonce se snažil bránit.
Jako kdyby na to byl zvyklý, proběhlo mu hlavou.
Zvedl oči a podíval se na stále ležící osobu. Nepohnul se ani o milimetr a jen nepatrně vydechoval.