Kamu [ONC 2021]

Kapitola druhá - Vzhůru do práce a bolesti

Probudilo ho až promluvení jeho společníka, který ani tehdy nezvedl hlavu, aby se podíval na odpočívajícího muže. Kdyby to udělal, zjistil by, že udělal zásadní chybu. Vytrhnul Andrewa z myšlenek pouhými slovy.
„Klidně můžeš mluvit, pokud chceš, ale spaní předstírat nemusíš," nabroušeně vypustil z úst. Kdyby ho mladík sledoval, nevšiml by si téměř žádného pohybu pusou.
„Nepředstírám spánek. Analyzuji, co se za dnešek všechno stalo," odpověděl popravdě stále napůl ponořen do procesu zpracování myšlenek.
Jeho mozek připomínal spíše obří archiv plný šuplíků, než šedivou masu, kterou člověk mohl vídat v laboratořích nebo na fotografiích. Ale také bylo těžké udržovat tam pořádek.

„Ty budeš určitě Průzkumník, že? Sedí mi to k vám s tím vaším přemýšlením. A také to, jak všichni ví, že máte schopnosti, ale nikdo neví jaké. To u nás je to tak trochu zřejmé. Mimochodem jsem Tristan a ty?" uchechtl se a natáhl ruku směrem k němu.
Druhou mezitím utrhnul kousek listu z keře blízko něho a založil tím stránku knihy, kde skončil. Andrew neváhal a potřesení mu oplatil. Do očí se mu však nepodíval, což mu zase tolik nevadilo. Záhy odpověděl na jeho poslední otázku: „Jsem Andrew. Hm, tohle přemýšlení jsem měl vždycky, nikdy by mě nenapadlo, že dělám něco divného. Jinak ty jsi...?"
Pokoušel se analyzovat zaměření podle oblečení. Jenže to příliš nevycházelo, většina z toho byla černá, či s jinak barevnými pruhy.

„Letec. Ale jinak je to přemisťování v čase a prostoru. Už jsme byli obeznámeni s tím, že se nám chystá přednáška od našeho zakladatele o pravidlech. Ježiš promiň, já zapomněl, že tvoje barva ho nemá. Jsem naprostej vůl," pronesl potupně, plácl se do hlavy a poprvé vzhlédl.
Jeho výrazně zelené oči ho zprvu vyděsily, ale po chvíli si dokázal zvyknout.
Odtrhnout pohled bylo však téměř nemožné, propadal se stále hlouběji do nitra. Zastavil to až Tristan tím, že mrknul a nasadil si sluneční brýle. V tu chvíli pocítil závan studeného větru, což jej donutilo se rozhlédnout kolem sebe a ještě naposledy promluvit jeho směrem: „Vždyť se nic nestalo...A do prčic...mé osobní peklo přichází."
„S ním hodně štěstí, má určitou reputaci."
Nic dalšího už nedodal. Ale mladíkovi se to zarylo hluboko do mozku.

Isaac se v půlce zastavil a ukázal Andrewovi, že má přijít za ním. Na chvíli se mu zdálo, že zahrada ztichla. Že by stačila přítomnost jeho mentora, aby se vytvořila podivná stísněná atmosféra ve vzduchu? Bylo to více než pravděpodobné. Také to mohlo být jeho jizvou v obličeji, kterou získal v boji proti sukubě v době, kdy do organizace teprve vstupoval. Mladík ho nechtěl zažít v ještě horší náladě, než byl předtím, i proto raději rychle vyskočil ze svého skrytého místa. Velkými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a beze slov čekal na další pokyny. Jenže Isaac se pouze otočil a s rukama za zády vešel zpět do budovy.
Tak tohle bude ještě zajímavé, pomysleli si oba současně a ušklíbli se.

Mentor ho odvedl k pokoji a dveře odemkl jedním pohybem klíče. Uvnitř to vypadalo úplně jinak než předtím. U okna byla nová postel s oranžovými věcmi položenými na jejím povrchu. Na zemi ani smítko. Musel uznat, že ho mužova práce ohromila. Andrew netušil, jak dlouho tam ležel, ale přesto to bylo na jeho poměry velice rychlé. Isaac ho popostrčil dovnitř, aby už nemusel stát na chodbě, nikdo další jejich pokoj vidět nemusel. I když nebylo tajemstvím, že jako veterán dostal jeden z největších i s malým balkonem vedoucím do druhé malé zahrady, kam měli přístup jen zakladatelé.

„Sice tu je balkon, ale většinu času se na něj nesmí. Většinou právě tahle zahrada slouží k rozhovorům zakladatelů, které bychom neměli slyšet. Vlastně čekám, kdy sem Zoran něco hodí. Sedělo by mi to k němu. Mimochodem, to tam jen budeš stát, prcku?" Uchechtl se a Andrew musel děkovat bohům, že má od narození klidnou povahu. V opačném případě by vrátil pokoj do stavu před svým druhým příchodem. Ale na to neměl náladu, i proto se vydal vstříc pohodlně vypadajícímu lůžku.