Kamu [ONC 2021]

Kapitola osmá

Zavření v bytě a zavalení v hromadách papírů, hledající nějaká vodítka, která mohli přehlédnout. Jejich čas bez odhalení se zkracoval každou minutou, která uběhla od Andrewovy zkoušky. O jejich akcích nevědělo příliš lidí, pouze malá skupina, která byla pod každodenním drobnohledem Zoranových hlídek a jeho samotného. Jejich hlášení a postupy si četl sám a hledal v nich chyby, které by jejich počínání odhalilo. Ovšem díky Nakarimu mohli hlídky lehce zmást tím, že se jim ztratili v uličce a on je přenesl do bytu v ochranném pásu. Nejednalo se o nejlehčí způsob, ale alespoň je udržoval naživu.

Lutia se stala jejich spojkou mezi zakladateli a nimi, díky svému otci, který jí mohl nenápadně předávat informace. Věřili, že by se neodvážili podezírat dceru s otcem. Ale i tak žena cítila, jako by se jí někdo lepil na paty. A proto když vybíhala z budovy, běžela na úplně opačnou stranu, než potřebovala, aby ho svedla z cesty. Každý z nich se cítil jako běženec, ale přitom se snažili organizaci pouze osvobodit. Viselo to nad jejich hlavami, jako meč namířený přímo do obličeje. Jeden špatný manévr a mohlo je to stát to nejcennější. Život.

Andrew, do půl těla svlečený, protože se jeho triko sušilo, díky mírnému odchýlení portálu od břehu řeky, s fixou mezi zuby procházel složku, kterou dostal od Lonny. Zaškrtával si informace, které již znali a ty, které bylo nutné dohledat. Z jedné zdi si zároveň vytvořili tabuli, kam přidělávali všechno potřebné. Jenže něco jim stále unikalo. Mladík si rázem na něco vzpomněl a chytil se toho.
„Myslíš, že by nám pomohla ta kniha, kterou jsi chtěl, abych se pokusil otevřít?"
„To už jsme zkoušeli," odpověděl mu s mírným zvednutím pohledu od kupy papírů, které měl na stole.
„Ale to bylo předtím, dle mého by to teď mohlo být jiné. Přeci jen jsem většinu, nebo možná už všechno, aktivoval. Třeba by to teď fungovalo. Nelíbí se mi narážet do zdí, unavuje mě to," odpověděl mu polohlasem, jako kdyby snad ani nemluvil na něj.
Bylo na něm vidět, že pomalu ztrácel naději na její nalezení. Tmavé kruhy pod očima a občasně klepající se ruka, ukazovala zvenčí jeho frustraci. Chtělo se mu křičet, protože měsíce ubíhaly a nic se nezastavovalo. Připadal si jako na začátku, jen o něco silnější. A také na to nebyl sám, což o hodně pomáhalo, ale stejně měl problém s tím, že všechen hněv a některé z emocí, nechtěl na Isaaca přehazovat.
Jeho mentor, ale nebyl slepý. Trápil se podobně jako Andrew, jen zaměstnával mozek natolik, že to na něm nebylo tolika poznat.

Andrew vytáhl z kapsy telefon a vyhledal konverzaci s Lutií a Nakarim. Rychle začal ťukat zprávu, dokud tu myšlenku měl v hlavě.
Změna plánu, potřebujeme do archivu. Pro knihu zakladatelů. Každý může být se Zoranem, musíme dávat bacha.
Pokusil se prohledat celý byt, zda by se tam nenašel alespoň jeden suchý vršek. Jediné, co však našel byla černá kožená bunda. Když se v ní vrátil za Isaacem, upřel na něj pohled a netušil, co říct.
„Co se děje?"
„Ta patřila Elliotovi. Tedy pokud má ve vnitřní kapse stříbrný křížek."
Andrew neváhal a bez spuštění očí z muže sáhl do vnitřní kapsy, kde opravdu našel to, o čem mluvil.
„Můžu mít otázku? Jaký byl?" zeptal se nesměle, ale skutečně ho to zajímalo.
Zvláště, když už nebylo možno jej potkat, alespoň dle výrazu, který Isaac pokaždé měl.
„Tvůj táta se pořád usmíval i ve chvílích, kdy jsme měli být všichni vážní. V tom ho Lorraine trochu krotila, ale on se nenechal komandovat jen tak. Byl i zdatný bojovník, když dělal zkoušky, postavili proti němu právě ji. A i když ho položila na záda, na jeho přijetí se jednohlasně shodli. Bylo to jiné než teď za Zorana. Ale myslím, že bychom měli vyrazit, ať na nás ti dva nečekají příliš dlouho." řekl Isaac.
Andrew se koukl na hodinky a usoudil, že měl pravdu.

Tentokrát je čekala přímější cesta, než tomu bylo obvykle. Doufali, že se je Zoran nepokusí oddělat na místě, kde se scházeli normální lidé. I proto vytáhl motorku a nemusel Andrewa ani pobízet, aby nasedl za něj. Jen po něm hodil helmu.
Mladík byl mírně skeptický, intuice mu říkala, aby zůstal připravený. I proto zkontroloval všechny zbraně, které u sebe dokázali nést a vyrazili.
Smrákalo se, vzduch ztěžkl a při každém nadechnutí byl cítit přicházející déšť. Ulice se vyprázdnily, jako kdyby byla hluboká noc.
Andrew se přistihl, že se rozhlíží po okolí a hledá známky pronásledování. Neobjevil však nic, ani když Isaac zaparkoval přímo před vchodem.
Tentokrát si dvakrát zkontroloval, zda neporušil nějaký předpis, aby se jim nestalo to, co minule. Jakmile se otočil od motorky, na chvíli spatřil podivný výraz na mladíkově tváři. Věděl, že má starosti. Rozhlédl se a až poté ho objal. Chvíli ho tak držel a poté mu zašeptal do ucha: „To bude dobré a kdyby něco, tak nejsme bezbranní."