Kamu [ONC 2021]

Kapitola první - Zařazení se do systému

Do pouliční lampy se trefila kulka a tím ji zhasla. I kdyby někdo chtěl, nestačil by si všimnou muže v tmavém kabátu, který malou zbraň schovával do kapsy. Fungovalo to, ostatně jako pokaždé, i když nejbližší okolí jistě už spalo. Alespoň podle tmavých oken. Nikdo již však nevěděl, že většina z bytů ještě neměla svého majitele. I proto bylo třeba zhasnout nejbližší lampy, aby se neukáznění nováčci mohli dostat do domu. Byl to signál nejbližším lidem, že bylo bezpečné projít do normálně vypadajícího domu na samém okraji města. Nebylo jich mnoho, ale jejich normální oblečení postupně po vstupu měnily za přidělené kombinézy, které měly rozličné barvy dle toho, jaké měli poslání a místo v organizaci. Někteří však přešlapovali na místě ihned po vstupu. Jejich všední oblečení na ně přitahovalo pozornost, ale ne tolik, aby je někdo z něčeho podezíral. Stáli v hloučku na předzahrádce domu, kam by se za běžných okolností vešlo několik aut. Nyní tam však nebylo k hnutí. A to i přesto, že většina návštěvníků plynule procházela dveřmi domu a mířila si to do velkého sálu. Zdravili se s ostatními kamarády, celková atmosféra místa se rázem úplně změnila. Hřejivý pocit bezpečí byl cítit z každého koutu. Tedy pokud se nejednalo o vyjukané mladé lidi, kteří nesměli vstoupit do budovy. Alespoň zatím.

Kdyby někdo z přítomných pohlédl z okna, spatřil by lidi procházející kolem jejich shromaždiště, jako kdyby do něj právě nevešlo více než padesát osob. Nikdo zvenčí se po nich nepídil. Nebyl jediný důvod. Většina z nich byla váženými lidmi v normální společnosti. Alespoň, co se jednotlivých sekcí týkalo. Využívali své síly pro dobrou věc, tedy alespoň většina z nich. A pokud je nedokázali udržet v rámci dobra, zůstávali zavřeni v této budově. Organizace byla loajální, co se týkalo odchodů a příchodů, ale i tak pro některé byla domovem. Občas i vysoce společností velice vážení lidé, kteří by ani žádnou zástěrku nepotřebovali. I přesto to rádi podstupovali, protože byli mezi svými. Avšak uvnitř nic z toho neplatilo. Jakmile překročili práh domu, mohli být sami sebou. Nadpřirozenými a těmi, kdo hlídá jejich kroky. Bariéra dokonce dokázala odhalit i jiná tajemství, která mimo sídlo byla neviditelná. Například zapovězené schopnosti či třeba křídla bojovníků. Nebylo nezvyklé, že ihned za branou někteří vyletěli do vzduchu, aby si protáhli křídla. Na střeše domu totiž měli hlídkovací pozici, ze které mohli střežit okolí.

Až když vyšla ven žena v černém oblečení, švitoření nováčků ustalo. Věděli, co to znamenalo. Přicházel jejich čas volby. Postupně měli vcházet do budovy, kde se nacházeli vybraní jedinci, kteří měli zastupovat svou barvu a učit mladé. I když někteří z nich to tak úplně dobrovolně neměli. Nejen venku bylo cítit napětí. V uzavřené místnosti by se dalo i krájet, přítomní po sobě pokukovali a doufali v to, že si je někdo vybere. Bylo jich tu totiž více, než kolik jich mělo přijít z venku.

Vše začínalo ve velké kulaté místnosti, kde na zdi v průhledném trezoru visel nejdůležitější kus papíru. Kodex, jež měl určoval jejich chování. Přímo pod ním byla tlustá kniha s podpisy, ze které byly vytrhané první stránky těch, o kterých se nesmělo mluvit. Což už léta zajímalo malou skupinku oranžově oděných. Byli to Průzkumníci, kteří měli odhalovat kdejaká tajemství. Nejen v tom jim měly pomáhat jejich schopnosti, které však nikdo nedokázal slovy popsat. Sami je popisovali spíše jako šestý smysl, který jim pomáhal s rozhodováním. Ale pro některé to byli tupci bez schopností, kteří zabírali místo důležitějším lidem. Ztracené stránky jim však musely zůstat skryté.

O některých věcech věděli pouze ti nejváženější. Zakladatelé. Od počátku jich ubylo, ale i přesto se silná pětice držela svých míst. Dopředu vyšel muž oblečen do tmavě modrého oblečení s kožešinovým pláštěm. Podle postoje a přísného pohledu měl až příliš sebevědomí. Nikoho nepřekvapilo, když promluvil velice hlubokým hlasem: „Dnešek je pro naši organizaci velice důležitý. Mladá krev se smísí se zkušenostmi těch, kteří pod kodexem Sopra zažili už mnoho akce. Ale nebude to jen o nich. Ego mentora musí ustoupit do pozadí, aby dokázal mladého muže nebo ženu naučit své techniky. To samé udělá i druhá strana se svou mladistvou nerozvážností."
Až když svůj proslov dokončil, ohlédl se na své kolegy zakladatele. Měli kamenné tváře, protože z něj šel respekt. Jejich mód přežití jim bránil postavit se proti němu. Doufali, že co nejdříve odejde a nechá je v místnosti samotné. Jenže to nepřicházelo v úvahu. Měl tu i své lidi, kterým musel dělat vedoucího. Spojit život mentora s jeho žákem.