Kamu [ONC 2021]

Kapitola pátá

Potřebovali se odreagovat, jak to muži zvládají nejlépe. U piva a při sledování televize. Což nebylo úplně snadné, protože příliš televizí v budově nebylo. Ale přeci jen měli štěstí, protože Lutia měla někoho venku a ten jim jednu hodlal zapůjčit. Ne, že by se z ní stávala hodná holčička, ale spíš si chtěla získat důvod vykrást se ven. Isaacovi to bylo tak nějak jasné, ale měl na Andrewa spoustu otázek, u kterých bylo lepší, že žena s nimi nebude. I proto svolil a sám mezitím zajel pro věci do města. Bylo to divné, připadal si, jako kdyby jejich pokoj zavřel v nějakém vakuu normálnosti. Jako kdyby se vůbec nenacházeli v místě, kde se shromažďovali lidé na obranu proti zlým nadpřirozeným bytostem.

Isaac slezl z motorky a rozhlédl se kolem. Na malém náměstí zahlédl partičku teenagerů, kteří tancovali. Přesně to byla atmosféra, která mu při práci s nočními tvory velice chyběla. Pamatoval si chvíli, kdy mu Lorraine kladla na srdce, že je stále čas na to odejít. Připadalo mu to jako věčnost od doby, co to řekla.
Viděla na něm, že byl tehdy velice nešťastný, sedával na zahradě a pokoušel se přelézt bariéru, která chránila bojovníky před odhalením.
V den, kdy ho poslala poprvé ven, se však změnil. Isaacovy schopnosti už byly natolik probuzené, že místo temných míst kdysi krásných nočních uliček, viděl pouze bytosti temnot.

„Já už ale nechci odejít. Už tam nepatřím," řekl jí tehdy osmnáctiletý Isaac.
Nejen z jeho výrazu byl cítit smutek. Ale jeho mentorka k němu přišla blíž a položila mu ruku na rameno.
„Tak tady jsi viděl, proč máme tak náročný výcvik. Ale to není důvod si to tady neudělat hezké, no ne?" řekla.
Zpoza zad vytáhla prázdnou knihu potaženou kůží. Do ní si mohl zapisovat všechny své objevy a nápady nejen z tréninků. Muž ji přijal a přitiskl si ji k hrudi. Ihned věděl, co si tam napíše. Málem zapomněl na dobré vychování. Plácl se do čela a promluvil s pohledem směřujícím k zemi: „Děkuju, madam."
„Madam ne, cítím se pak šíleně stará. Říkej mi Lorraine. Vždyť nejsem o tolik starší než ty, jen jsem měla lehčí vstup do tohoto světa. Narodila jsem se do něj. Ne jako vy, že se vaše schopnosti aktivují až v určitém věku. Ale to není ten důvod, proč mi vždy zíráš do očí, že? Zajímá tě, proč mají takovou barvu."
Nebylo pochyb, že využila svých schopností, které používali Průzkumníci k analyzování situací. Občas to, ale mohlo být na škodu. Tento případ mezi ně však nepatřil, jen tím Isaaca dostala do nepříjemné situace, kdy musel přiznat pravdu.

„Velice. Nikdy jsem takové neviděl," přiznal se sklopeným zrakem, aby se vyhnul případnému odsuzujícímu pohledu.
Ovšem Lorraine pro něj měla připravené vysvětlení. Věděla, že si ho zasloužil. Navíc to mohla zahrnout do jeho výcviku, i když načasování bylo trochu jiné, než plánovala. Opřela se zády o zeď a odpověděla mu: „Jsem dcera zakladatele. Můj táta, Evan, vlastně i já, patříme do dlouhé linie lidí, kteří tuto organizaci založili. Tohle je jen takové zvláštní poznávací znamení."

Ze vzpomínání ho vytrhla až prodavačka: „Jste v pořádku? Za vámi stojí asi tak deset lidí."
Zdvihla ruku a naznačila řadu, která se za ním vytvořila.
Nechápal, proč se mu vynořila zrovna tato vzpomínka. Ale jistě na ní bylo něco, co nyní potřeboval. Poslední věta Lorraine mu zůstala zaseknutá v hlavě, ale netušil, co se mu snažila říct. Rozhodl se to řešit až poté, co s Andrewem prožije normální chlapský večer. Bez všech hrozeb, které na ně číhaly. Nějaký podivný hlas v hlavě mu říkal, že to mohl brát také jako omluvu.
Jenže to si Isaac připustit nechtěl. Až takový měkkouš být nemohl, stála mu na tom celá jeho reputace. Ovšem za zavřenými dveřmi to bylo něco úplně jiného.

Andrew mezitím neztrácel čas a vrhnul se do práce, kterou mu pár dní zpátky mentor zadal. Znamenalo to ovšem, že nejdříve musel najít knihovnu. Pokoušel své štěstí nějakou chvíli, než se naštval a pak se rozhodl jít si vybít vztek na zadní zahradu. Zároveň však doufal, že tam potká Nakariho, což by pro něj znamenalo ulehčit si práci s hledáním.
Nepotřebujete mapu, když máte průvodce. Uchechtl se Andrew a zrychlil krok.
Jenže jeho štěstí se mu rozhodlo vyhnout za každou cenu a vešel na prázdné prostranství.
Pouze ve vzduchu se nacházela dvojice bojovníků, kteří si trénovali výpady a příchozího si vůbec nevšímali. Alespoň se mohl posadit na římsu a ze zadní kapsy vytáhnout fotku, kterou onehdy našel. Nějaký hlas vzadu v hlavě mu namlouval, že byla velice důležitá, i když na ní poznával jen svého mentora.