Kamu [ONC 2021]

Kapitola šestá - Tajemství se nevyplácejí

„Tak se tu mějte. Já si konečně užiju svoji postel, když vám to nebude vadit," řekla. Navíc z těch vašich Průzkumnických senzorů mám akorát migrénu, kterou vaše přítomnost fakt nezlepšuje. So, Adios."
Popadla svou tašku, otočila se na podpatku a vyšla ze dveří tak rychle, že stihly pouze zachytit červenou šmouhu podle barvy jejího kabátu. Ani jeden z nich nedokázal zareagovat, a tak zvládli jen koukat. Isaacovi rozhodně nevadilo, že se konečně vyspí na vlastní posteli a bude moci odstranit přistýlku.
Vlastně mi splnila přání, a to jsem ho nemusel ani vyslovit, pomyslel si mentor s úšklebkem.
I když chvílemi s Andrewem nechtěl být v jedné místnosti sám. Přestal si věřit -svému tělu i reflexům. Bál se, že selže a nechá své city zasáhnout do jejich výcviku. Což by mladíka mohlo stát i život.

Isaac se znovu cítil jako puberťák, který musel hlídat každý krok. Vzpomínal na chvíle, kdy jen tak pobíhal po městě a několik metrů za ním běžela Lorraine s Elliotem. Jejich smích se mu stále ozýval v hlavě, jako kdyby se do té doby vracel. Z jeho mentorky se stala kamarádka a společně s jejím přítelem tvořili nerozlučnou trojici. Jenže to bylo tenkrát a nyní tu nebyl ani jeden, aby jeho reakce krotili. Byl sám. A mohl si za to sám.

„Jsi v pohodě?" optal se mladík svého mentora, protože již nějakou chvíli sledoval, jak drtil nový míč. Jenže muž ho neposlouchal a dál se utápěl v myšlenkách. I proto si Andrew stoupl a přešel k němu. Snažil se povolit jeho sevření, ale bez úspěchu. Vzduchem se ozývalo jen pískání ucházejícího vzduchu a občasné hluboké nádechy mladíka.
Po několika pokusech to vzdal, připadal si, jako kdyby zvedal minimálně padesátikilové závaží, nakonec s ním však nedokázal pohnout. Dokonce ho pohladil i po rameni, doufal, že by mu to mohlo vyjít. Ovšem bez jakéhokoliv výsledku. Napadla jej ještě jedna možnost, ale netroufal si na ni. Přeci jen se mu od té noci Isaac vyhýbal. Několik dní s ním prohodil jen něco málo okolo desítek slov kvůli informacím, které byly důležité pro výcvik. Nevěděl, co provedl tak špatného, ale rozhodně to nehodlal riskovat znovu.
A proto raději zkusil promluvit: „Isaacu, halo, slyšíš mě?"

V jeho mysli to však vyvolalo úplně jinou reakci, než kterou by Andrew čekal.
Byl stále ve svém pokoji, když někdo zaklepal na dveře. Než k nim stihl dojít, prudce se otevřely a dovnitř vletěla Lorraine s podivným výrazem na tváři.
„Elliot...Elliot..." mumlala.
Víc nezvládla, než se zhroutila na kolena. Isaac v tu chvíli netušil, co se stalo, ale v kostech cítil, že to nic veselého nebylo. Obvykle taková nebyla. Klepala se, a proto si také klekl a objal jí. Měl spoustu otázek, ale věděl, že mu je nejspíš nebude schopna zodpovědět. I přesto se alespoň na dvě odhodlal zeptat: „Co se stalo, Lorraine? Kde je Elliot?"
Několikrát se zhluboka nadechla a tichým lámajícím se hlasem odpověděla: „On...už není. Šla jsem za ním, mu něco říct a on tam ležel na zemi."
Muž neváhal a přitiskl ji k sobě. Isaac věděl, jak Elliota milovala, sám k ní choval city, o nichž žena nevěděla. Ztráta kamaráda byla v tu chvíli vážnější, než jejich boj o jednu ženu. Až po nějaké chvíli mu došlo, že mu Lorraine chtěla něco říct, a proto ji pohladil po vlasech a opatrně se zeptal: „Co jsi mu vlastně chtěla říct?"
„Že bude táta..."

V tu chvíli vzpomínka skončila a propustila Isaaca ze svého sevření. Uvolnil i paže, ze kterých vypadl míč roztrhaný na spoustu malých kusů.
Andrew to mohl jen sledovat společně s tím, jak jeho mentor začal brečet. Nenapadlo ho nic lepšího než ho obejmout, ale muž na to nebyl připravený a jeho tělo stále jelo v automatickém režimu. Popadl Andrewovo zápěstí a trhnul. Až, když uslyšel křupnutí, tak se plně probudil.
V tu chvíli už se však mladík svíjel v bolestech, které mu mentor nedopatřením způsobil. Věděl, že soužití s někým nebude nic jednoduchého, ale do této chvíle se nemusel bát o své zdraví.
Jakmile si toho však Isaac všiml, snažil se rychle najít lékárničku a nějak mu pomoci. Sám příliš netušil, co se s ním dělo, ale tohle nebylo nic dobrého.
„Andrew, omlouvám se ti, nevím, co to do mě vjelo," s těmito slovy ho vzal do náručí a rychlým krokem se vydal směrem na ošetřovnu.
Po cestě potkal několik lidí, kteří se jen ohlédli, když kolem nich prošel, ale nic neřekli. Věděli, o koho šlo a spíše litovali mladíka v náručí.