Horory z prázdnoty

Převozník

Tentokrát jsem se rozhodl trochu experimentovat se styly (v první části používám nespisovnou mluvu a píšu to dost „nevalným" způsobem), tak doufám, že vás tím neodradím. Budu rád, když mi napíšete, jak se vám to líbilo nebo nelíbilo :D Nebojte se kritiky.

Podělaná práce, kdo se s tím má pořád srát. Nesnáším uprchlíky, ale ne kvůli jejich chování. Překvapivě, když je strkám do návěsu svýho zašlýho a skoro se rozpadajícího kamionu, tak jsou krotcí jak beránci, ale kdo by se jim divil, když sem dopluli na kusu nějakýho dřeva a tohle je pro ně skoro „první třída". Nejvíc mi vadí ten jejich smrad, když už jedou po moři, tak by si v něm mohli aspoň vymáchat haksny, protože to je fakt síla, ale tak hlavně, že dostanu svoje prachy.

Musím je dostat do Česka, té podělané díry, v které žiju se svou hnusnou manželkou a pěti fakanama, který bych nejradši zaškrtil, ale to bych pak přišel o přídavky a tenhle job dělám na černo, takže jsem vlastně „nezaměstnanej" a podporu pobírám všude možně.

Stejně si žiju, jak král, protože ten týpek, co mi tohle zařídil platí jak nějakej židovskej bankéř, to byste nevěřili. Jen je to občas trochu strašidelný.

Musím totiž vždycky jezdit do takové prdele světa, kde jsou fakt divný lidi, a ještě k tomu tam pokaždý projíždím tak hnusným a hrozným lesem, že bych se na to nejradši vykašlal, ale co naděláte. Prachy nesmrdí.

Už tam jsem a projíždím mezi barákama té zazobané smetánky, co tady žije v takových vilkách a dostávám se pryč a kolem mě to je teď samá louka a ten les se už blíží a nevím proč, ale vždycky z něj dostanu husinu, je to jak z nějaký „kingoviny". A jo i člověk s tak mizerným slovníkem jako já může číst toho Američana, co se živí tím, že jen sedí a mlátí do klávesnice.

Nejlepší je, že ty silnice tady jsou vždycky celkem prázdný, takže nemusím tolik dávat pozor a začíná být tma jak v prdeli.

Ale do prdele. Teď mi tam vlítla nějaká holka. Slyším pištění brzd a úplně se mi z toho zatmělo před očima. To by byl průser, kdybych jí natankoval.

„Máš nosit reflexní prvky krávo," zařvu po ní z otevřenýho okýnka a kroutím hlavou. Taková kráva, škoda by jí nebyla. Ty dnešní mladý jsou ale paka.

Odbočuju na lesní cestu a ztrácím se mezi stromy, teď to začíná být skutečně děsivý a nemám tucha proč na mě jde ten všudy-přítomnej děs. Je to k nevydržení, a to nejhorší ještě přijde. Ten chlap, co mi to domluvil.

Vždycky mluví tak tiše, že musím nastražovat uší, jak nějaká havěť a nejde mu vidět do tváře. Je nahastrošenej v černým, jak nějaká smrtka. Asi si hraje na něco víc, než je, nejradši bych mu naplival do toho jeho ksichtu pod kapucou, ale to bych pak nedostal škváru a za to mi to nestojí. Navíc z něj mám hrůzu. Beztak je to jedno z těch pošahanejch děcek, co doma strká křečky do svěráku, ještě by na mě vytáh kudlu.

Zastavuju teda na jednom takovým štěrkovým odpočívadle, kde zas jak minule čeká. Jde z něj na mě hrůza. Už aby mi dal cash a mohl bych jít do prdele.

Nejvíc mě udivuje, proč ti uprchlíci vlastně chtějí sem, proč je sem vůbec tahá? Musí tu pro ně mít fakt lukrativní job, protože lidumil to určitě néni a beztak je to jen nějakej bílej kůň, co si tady přivydělává na fet a všechno to patří nějakýmu vyššímu kápovi.

Když vylezu, něco zamumlá.

„Co?" ptám se.

„Chceš si dnes vydělat víc?" ptá se a mám z toho mrazení, přitom vypadá jak chroust, kterýho byste přelomili ve dví, kdybyste do něj strčili.