Ve skříni - Konec

83 12 24
                                    

Pro pochopení je třeba přečíst předchozí části jménem Ve skříni a Ve skříni - Pokračování. 

„Počkej," řekl ještě chlapec, „pokud si tím, čím tvrdíš, že jsi, proč bych měl věřit tomu, že mi neublížíš?"

Ze skříně se ozvalo pousmání. „Kdybych ti chtěl ublížit, mohl jsem tak učinit už předtím, když si před moji skříní stál spolu s otcem. Na světle sice nejdu vidět, ale mé schopnosti omezeny nejsou."

„A proč bych ti to měl věřit?"

„Nevím," ozvalo se smutně ze skříně. „Víš co, kašli na to, nemá to smysl. Stejně by tě přátelství se mnou nebavilo. Počkej do rána a znič tuto skříň, nebo mě tu nech v mojí samotě a nepřibližuj se ke mně v noci. Já už na tebe mluvit nebudu.

Chlapec ke stvoření ve skříni pocítil lítost. Začínal věřit, že tam možná opravdu není člověk. Ne... to je přece hloupost, rychle takové myšlenky zarazil. To přece není možné. Najednou dostal nápad.

Šel k vypínači u dveří a rozsvítil. Poté šel ke skříni a podíval se do ní. Nikdo tam nebyl. To ho potěšilo a vyděsilo zároveň. Takže je to pravda. Srdce mu nyní nebušilo strachem, ale vzrušením. Už věděl, co musí udělat. Skoro celý život byl sám, matka o něj přestala jevit zájem a jeho nejbližší přítel, a zároveň otec, už byl dlouho po smrti. Nedokázal se s nikým sblížit a ke stvoření ve skříni z nějakého důvodu cítil pouto. Pokud by mu chtělo ublížit, mohlo by teď. I když, možná má moc jenom ve tmě, ale v tom případě, stačilo být potichu a čekat až někdy chlapec přijde, tímto prozrazením hodně riskovalo. Chvíli uvažoval a pak se rozhodl. 

„Ano, budu tvůj přítel," řekl a v tu chvíli ho napadlo, jestli ve skříni není nějaké propadlo nebo skrytá místnost, ale nic tam nenahmatal, ani to stvoření, ale to řeklo, že nemá hmotnou formu.

„Sice nevím, jak nám to bude fungovat, ale...," chlapec se musel usmát, „každý by asi chtěl kamaráda jako jsi ty, je to vlastně úžasný, pokud se nakonec neukáže, že lžeš," na chvíli ho zachvátily pochyby o záměrech toho stvoření, ale jak už si chlapec dřív pomyslel, kdyby mu chtělo ublížit, byly lepší způsoby, než žádost o přátelství. Stvoření prostě mohlo počkat, až by se chlapec ke skříni někdy v noci přiblížil, a zaútočit.  I když... možná bude ještě chvíli přemýšlet, než zhasne. Vlastně, teď už ví, že je stvoření skutečné a pokud to ví, nemá důvod se ke skříni znovu přiblížit za tmy. To znamená, že se nemá čeho bát. Zůstávalo však dilema, zda se ke skříni přiblížit. 

Najednou se chlapci rozbušilo srdce ještě víc a už to nebylo vzrušením, do žil se mu vlil neuvěřitelný strach a úzkostí strnul namístě.

Před sebou měl stín. Chvíli myslel, že patří jemu, ale byl mnohem vyšší a mohutnější, podobal se lidskému stínu, ale zdálo se, že tvor, co ten stín vrhá je mohutnější a má vyzáblejší končetiny.

 Než se chlapec pokusil něco říct nebo udělat, světlo zhaslo a pak ho to chytlo za ramena, cítil drápy nebo dlouhé nehty, a následně byl strčen do skříně, dveře se zabouchly a nešly otevřít. Z druhé strany se ozýval zákeřný chechot. Chlapec se snažil něco říct nebo udělat, jenže byl pořád šokovaný z toho, co se to vlastně stalo. Nemohl tomu uvěřit a zmítal se strachem. Skříň byla docela prostorná, takže se dokázal schoulit do klubíčka, byl to instinktivní pohyb, obrana před nevyhnutelným. Stále byl slyšet ten chechot, zněl škodolibě a nebylo v něm stopy po předchozí jemnosti, ani hrubosti. Jako kdyby se tam smál někdo jiný, a ne ten, co se chtěl ještě před chvíli kamarádit.

„Do prdele," stále se ozýval smích z venku, „tys tomu vážně uvěřil? Myslíš, že by s tebou chtěl někdo kamarádit?"Chlapec nic neříkal, cítil se zrazený a měl vztek sám na sebe, jak se mohl nechat napálit? A proč si to vůbec vymyslelo tu historku s kamarádem, když to očividně mohlo ze skříně odejít?

„Ty seš vážně úplná nula. Čekal jsem, že se třeba pokusíš jít znovu za rodiči a nasereš svýho otčíma, ale tohle je neuvěřitelný. Ty musíš být fakt zoufalej. Jako trochu jsem to čekal, znám tě, vím jak moc zoufalý a ubohý si," dál se smál a chlapec se rozplakal, nechtěl, nemohl si však pomoci.

„Ale ale, chudáček brečí, nemám ti zavolat maminku, tu prodejnou kurvu? Víš, že když byla malá, šlapala za drogy? A víš, že jí na tobě vůbec nezáleží? Proč myslíš, že na tebe takhle kašle? Vzala si chlapa, kterej tě nesnáší a ty stejně nesnášíš jen toho chlapa. Měl bys je nenávidět oba. Ale to máš jedno. Vlastně se není vůbec čem divit, že na tebe každej kašle. Co ty můžeš druhým nabídnout? Seš jen smutnej, osamocenej ubožák, co si jen celý dny čte a kouká na filmy. Prosimtě, vždyť ty nedokážeš ani vést normální konverzaci, podle toho, co jsem slyšel. I ti tvojí „jakože" kámoši z minula, na tebe kašlali. Měli z tebe jen prdel a bavili se s tebou jen kvůli prachům tvýho nevlastního fotra a domácímu kinu. Jo... vím toho dost. Asi si říkáš, proč ti to dělám, že?" Chlapec neodpovídal, strachy se třásl a popotahoval, slzy se mu stále řinuly, ale snažil se potlačit pláč.

„Nesnaž se to maskovat, jen to ze sebe pusť, cítím, jak ti tečou slzy ubožáčku. Breč, dělej breč, chci to slyšet." Chlapec nikdy v životě neslyšel tak krutý hlas, bažící po bolesti druhého,ani u svých šikanátorů.

„Málem bych zapomněl na svoji otázku. Víš proč to dělám?... No, nemá smysl čekat na odpověď, seš posranej strachy. Když pominu moje osobní potěšení z tvojí bolesti a tomu, že k tomu svolil tvůj nevlastní otec,"zasmál se, „ano, tvůj nevlastní otec s tím souhlasil. Dal jsem mu nabídku, tvůj život za to, že ho učiním znovu plodným a bude si tak moc zplodit vlastního fagana. Taky se musel přestěhovat do tohoto domu, mám tu totiž už nějakou historii, i když si první, koho tu zabiju, předtím jsem tu lidi jen psychicky mučil, žádný z nich totiž neměl to, co máš ty. Tvoje dospívající osobnost je pro mě neuvěřitelně lákavá, navíc při tomhle..., jak to nazvat, „svádění," jsem tě dostal do stavu, kdy můžu tvou... ty bys asi řekl duši, v klidu ovládnout a pohltit, takže se neutěšuj myšlenkou na smrt, smrtí to pro tebe neskončí." 

Pokaždé, když mluvil o smrti, v chlapci škublo. Co myslí tím, že to pro něj smrtí neskončí a o čem to vlastně celou dobu mluví? Měl pocit, že už to nevydrží, teď by dal cokoliv za to, kdyby se nakonec ukázalo, že je to jen vtip.

„Jsi první komu se takto svěřuju, ale tak nějak cítím, že když jsi chtěl být můj kámoš," zasmál se, „tak ti to dlužím." Vlastně nevím, proč to dál natahovat. Cítíš ten smrad?"

Chlapec vážně něco cítil, jako kdyby nějaký plyn, pak najednou ucítil palčivou bolest po celém těle a na malý okamžik se ve skříni rozsvítilo, potom ucítil bolestivé pálení v očích a neviděl nic, hořel. Křičel z plných plic.

„Neboj, nikdo tě neuslyší, ani tvá matka, z této místnosti neunikne jediná zvuková vlna, o to jsem se postaral, víš... já nejsem člověk, ani trochu, ale mám vás lidi celkem rád," křičel na chlapce, aby to slyšel i přes svůj bolestný řev a do toho se smál. 

„Připrav se na cestu, užijeme si spolu ještě mnoho zábavy. Budeme moc alespoň utužit naše  přátelství. Konečně sis našel kamaráda," pokojem se naposledy rozlehl jeho zákeřný smích. 

Konec tohoto příběhu... prozatím ;)

Jak se vám líbila tato část? Máte radši, když píšu v ich-formě nebo je vám to jedno? 



Horory z prázdnotyKde žijí příběhy. Začni objevovat