Horory z prázdnoty

Ve skříni - Pokračování

Pro pochopení je potřeba přečíst si předchozí část jménem Ve skříni (jako kdyby to nešlo pochopit už z názvu :D). Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho.

Petr se probudil s myšlenkou, co to ten jeho nevlastní fracek zase chce? Chlapec už po třetí křičel, že je někdo v jeho skříni.

Matka se chlapce snažila uklidnit a nevlastní otec apaticky koukal do stropu a čekal až to skončí. Nakonec to nevydržel a řekl: „Tak dost! Pojď," rozkázal chlapci a šel s ním k jeho pokoji.

Chlapec mu skoro nestačil.  Petr stiskl vypínač hned u dveří a pokoj naplnilo světlo, a když došli k oné skříni, kde se měl ten nezvaný host schovávat, otevřel její dveře.

„Pořádně se podívej," řekl naštvaně Petr. Skříň byla prázdná, chlapec se zastyděl.

„Tak vidíš. Nic tam není a teď už buď potichu a nech nás spát... sakra." Pronesl rozlobeně nevlastní otec a s prásknutím za sebou zabouchl dveře od pokoje, když se vracel do ložnice. Chlapec stále zíral do prázdné skříně.

Jak to, že tam nikdo nebyl? Ptal se sám sebe chlapec. Možná "ten někdo" ze skříně utekl a schoval se někde v domě. Pro jistotu prohledal celý pokoj, ale nikdo nikde nebyl. Tak alespoň zamkl dveře od pokoje a teď už o něco klidnější spočinul v posteli. Možná se mu to vážně zdálo a pokud ne, tak ten někdo nemůže být v jeho pokoji, protože prohledal každé místo. Jenže, pokud v domě opravdu někdo je, nemůže ublížit jeho matce nebo je okrást? Na Petrovi mu nezáleželo, vlastně ani na majetku, klidně ať si ten někdo vezme co chce. Všechno to stejně patří Petrovi a ten má víc peněz než si zaslouží. O matku se však bál, i když, teď už asi nemá smysl se tím trápit. Třeba se mu to vážně zdálo. Mohl by zavolat policii, když mu nevěří, ale pokud by nic nenašli, měl by asi velký problém. Ale ne, určitě se mu to jen zdálo.

 Trvalo asi půl hodiny než se uklidnil a usnul. Dveře od skříně nechal otevřené. Žádný hlas už z ní nevycházel. Do místnosti skrze okno, překryté závěsem dopadalo jen pár paprsků venkovního osvětlení, do otevřené skříně však nedosáhly, byly však malinko vidět její otevřené dveře, nicméně prostor skříně zůstával temný.

Z ničeho nic se ozvalo prásknutí dveří. Chlapec se s vyděšením  probudil z hrozivého snu, zdálo se mu, že hoří a na spáncích ho z nějakého důvodu pálilo. S ještě větším zděšením zjistil, že toto prásknutí asi způsobily dveře od skříně, jenž teď byly opět zavřené.

„Promiň, že jsem byl předtím trochu hrubý, měl jsem se vyjadřovat zdvořileji," ozval se znovu hrubý hlas ze skříně a chlapci se opět rozbušilo srdce. Strachem nevěděl co říct a myslel na útěk.

„Nesnaž se znovu utíkat, to bylo zbabělý. Navíc mně se nedá utéct, ale neboj se, nemyslím to zle. Víš... já tu jsem hrozně sám. Nechci tě děsit, chtěl bych se... kamarádit. Vím..., zní to hloupě od někoho, kdo je v tvojí skříni." Hrubě se zasmál, i když vtom smíchu byla kapka přívětivosti, jako kdyby to byl smích, jenž má prolomit ledy. Chlapec stále nevěděl, co dělat.

„Prosím, mluv se mnou, já ti neublížím. Žiji tu už tak strašně dlouho a nemůžu opustit tuhle skříň." Pokračoval s jemnějším hlasem, veškerá předchozí hrubost v jeho hlase téměř odešla.

„My jsme tě v ní, ale neviděli, když tu byl můj... táta," vykoktal ze sebe po chvíli chlapec, nebyl si jistý, jak má pojmenovat nevlastního otce.

„Ano... neviděli, protože já nejdu na světle vidět, ani nemám hmotnou formu, jedině v šeru je možno spatřit můj obrys. Nejsem člověk, tedy... teď už nejsem," vysvětlil hlas lítostivě.