Horory z prázdnoty

Příšery existují

Nikdy mě nikdo neměl moc rád. Neřešil jsem to, později mi to bylo jedno, bral jsem to tak, že život je špatnej vtip, kterej po smrti skončí a všichni budeme mít klid v nekonečném ničem. Jenže to jsem ještě nevěděl, že příšery existují. A pokud existují příšery, jak si můžete být jistí, že vás po smrti čeká klid? Nemůže to být ještě horší?

Moje narození přišlo v době, kdy rodiče procházeli finanční krizí. Chovali se ke mně jak psi a jedinej kladnej vztah jsem měl k postavičce Buzze rakeťáka z Toy Story, tedy dokud na něj otec nešlápl a nasraně ho potom nerozmlátil o stůl. Mámě, té bylo všechno jedno. Ta myslela jen na práci a na svoje prášky, které ji po návratu domů přenesly do míst dočasného klidu.

Kvůli dluhům jsme málem přišli o dům. Malou, bíle zářící obstarožní vilu vypadající jako sídlo nějaké šlechty, obklopenou krásným zeleným trávníkem, která se u nás dědila už po generace a byla „zámkem" našeho sousedství, jehož já jsem byl skvrnou. Každý na ní mohl oči nechat.

Když moje maličkost začala chodit do školy, samozřejmě se chytla té nejhorší party. Co taky chcete od děcka, na které rodiče pořád kašlali? Buď se stane šikanovaným nebo šikanátorem, jiná cesta není. Možná teď nade mnou zlomíte hůl, ale musím říct, že vidět strach v očích těch největších „nul" ze třídy, mi dělalo dobře. Byl to únik z reality pekla, které panovalo u nás doma a stačilo mi být obětí tam.

V té době už rodiče získali finanční stabilitu. Začali podnikat ve financích a když mi bylo 12, narodila se mi sestřička. Té se dostávalo pozornosti jakou já nikdy nezažil. Ne že bych jí záviděl, ale moji nenávist k rodičům, kteří se teď s novou šancí snažili působit „spořádaně,"to ještě zvýšilo. Což bylo fér. Jejich nenávist ke mně se taky zvýšila. Já byl jedinou šmouhou na jejich „spořádaném obrázku," který se tak vehementně snažili ukazovat ostatním. Moje pověst místního grázla mě předcházela. Vandalismus, násilí a další amorální věci mi nebyly cizí.

Jednoho dne se rodiče rozhodli jet spolu s mojí už sedmiletou sestrou za prarodiči. Mně se jet nechtělo. V té době jsem začal sem tam prodávat drogy, abych rodičům ukázal, že nepotřebuji jejich prachy, a ten den mi měl dodavatel přivést  zboží. Poctivá práce holt nebyla pro mě. Navíc jsem rád špinil rodinné jméno.

Naneštěstí (nebo naštěstí?) se při této cestě za prarodiči stala nehoda. Můj otec údajně ztratil kontrolu nad řízením a napálil to do stromu. Nad pravým předním kolem pak našli podezřelou promáčklinu, kterou nemohla způsobit nehoda.  Nikdo jí ale neřešil, protože ani nebylo třeba, případ se zdál jasný. Zvláštní bylo, že namístě nebyly stopy po brždění. A co bylo ještě zvláštnější? Moje sestra na místě nehody nebyla, ale našli se tam její stopy DNA. Následné pátrání nic nezjistilo.

Zpráva o nehodě mě šokovala a velmi silně emočně zasáhla, pak se mi však vrátil zdravý rozum a já si uvědomil, že všechno zdědím a to byl životní obrat, na který jsem čekal celý život.

Na oslavu nového života jsem uspořádal párty a pozval na ni pár starých známých, s kterými se dříve moje a(nti)sociální osoba sem tam bavila, a ti pozvali pár svých známých. Byla to super kalba.

Další párty na sebe nenechaly dlouho čekat. Moje místní prestiž se zvedla z nuly na místního„Velkého Gatsbyho." Sestry mi bylo líto, ale v mém novém světě nebylo pro lítost místo. Přesněji, chlast a drogy ji ve mně pohřbily dostatečně hluboko. Jenže to nevydrželo dlouho. Něco mi totiž udělalo ze života peklo.

Začalo to nevinně. Jelikož mé tělo bylo každý den naloženo v lihu a kocovina byla na denním pořádku, nevěnoval jsem pozornost obrysu temné postavy, která se pravidelně zjevovala v koutku mého oka. To byl teprve začátek.