Horory z prázdnoty

Noční můra

Už se vám někdy zdál sen, po kterém jste si mysleli, že musíte být blázen, aby vaše hlava něco takového vymyslela? Mně ano, ale v mém případě ho nevymyslela moje hlava.

Má představivost vždy ležela spíše ve „skutečných problémech." Nevím, jestli to bylo vysokým IQ nebo rodiči, pravděpodobně tím druhým.

Bál jsem se smrti, jak mé, tak mojí rodiny, chudoby, bolesti a utrpení celkově. Místo toho, aby mě moji ustrašení paranoidní rodiče uklidňovali, já musel uklidňovat je a to pokaždé, když v televizi slyšeli o vraždě, či hrozící krizi, nebo když se vedle nás nastěhovali noví sousedé, kteří se chovali, podle nich, „podezřele," a to vše už v 8 letech.

Rodiče spoléhali na moji genialitu, o které ji moji psychologové a učitelé ujišťovali. Nebylo to zrovna zdravé dětství, ale přečkal jsem to spolu s mojí sestřičkou, dvojčetem. Po fyzické i psychické stránce mezi námi byly rozdíly, nicméně s nikým jsem neměl tak blízký vztah, jako s ní. Pokaždé když mi rodiče něčím znepříjemnili život, například mi zakázali internet, „protože tam přece číhá na každém rohu zlo," vždy jsem u ní našel útěchu a stejně tak ona u mě. A jednoho dne byla potřeba útěchy větší než jindy.

V šestnácti se mi jako každému náctiletému střídaly nálady, jak na běžícím pásu a do toho deprese, které mi vlastně zůstaly.

Když se bavím, myslím na lidi, co trpí. Když jím, myslím na lidi, co hladoví. Příliš často se mé myšlenky soustředí na utrpení druhých a v mých šestnácti to bylo asi nejhorší. Paradoxně nejlépe jsem se cítil, když moje nálada nestála za nic, v těch chvílích mi na ničem nezáleželo a já se nemusel zabývat výčitkami z utrpení druhých. Občas si moje mysl pokládala otázku: „Proč vůbec žít? Není smrt lepší? Nikdo by nemusel nic řešit a nikdo by netrpěl." Ano, velmi nebezpečné myšlenky, i když pořád v nich vidím částečnou pravdu.

Vzhledem k mým depresivním myšlenkám mě ve spánku často navštěvovaly noční můry, ale ta, co se mi zdála jedné noci, byla jiná.

Toho večera před spaním moje bystré oči zpozorovaly, že věci v mém pokoji někdo zpřeházel na jiná místa. Napadlo mě, že to možná udělal můj paranoidní otec, hledající u mě drogy či jiné věci, jenž bych u sebe neměl mít. Bylo pozdě večer, tak jsem to neřešil a šel spát. Pak začala ta nejhorší noční můra, jaká se kdy opovážila narušit můj spánek.

V tom snu se kolem mě po chvíli absolutní temnoty rozprostřela louka. Svítilo slunce a přede mnou ve vysoké trávě seděla má sestra v bílých šatech.

„Podívej, co jsem natrhala,"řekla, usmála se a zvedla ke mně v nabízejícím gestu své zakrvácené dlaně. Měla v nich dvě lidská srdce obtočená kouskem tenkého střeva, z kterého odkapávala krev na její bíle zářící šaty. Kolem nás se z ničeho nic objevily mrtvoly našich rodičů. 

Vůbec mě to neznepokojovalo, přišlo mi to normální a to nejhorší teprve přišlo. Mé ruce sáhly po obou srdcích a já je naráz začal jíst, doslova bylo cítit, jak zuby odtrhávám jednotlivé kousíčky a polykám je. V tom snu mi to chutnalo a to mi nesedělo. Nebylo to, jako když ve snu děláte divné věci a cítíte, že to děláte vy, bylo to, jako když děláte divné věci, ale necítíte, že je děláte vy. Jako kdyby někdo napadl moje představy a proměnil je v něco, co se líbí jemu a ze mě udělal diváka. Jakmile si to má mysl uvědomila, mozek zadal povel k probuzení.

Snažil jsem se zvednout oční víčka, ale nešlo to, něco je drželo zavřené a já si uvědomil, že na mně něco sedí.

Kolena toho něčeho, tedy pokud to vážně byla kolena, mi tlačila do ramenou a já na hlavě a očních víčkách cítil něco jako prsty, které mě zlehka tlačily. Největší tlak však působil na spánky, jenž mě i trochu pálily.

Do žil mi začal proudit adrenalin a srdce bušilo jako kdyby se chtělo probít skrz hruď. Má ramena sice byla znehybněná, ale i přesto se mé ruce dokázaly dotknout rukou toho, kdo na mě seděl. Kůži měl hrubou a silnou. Zdálo se mi, že je posetá malými hrbolky. V té chvíli mi to více zatnulo prsty do spánků a očí, kolem kterých mě to trochu poškrábalo. Asi to mělo dlouhé nehty... nebo drápy?

Nechápal jsem, co se to děje. I přes můj strach se tělu chtělo z nějakého důvodu spát, nedávalo to smysl, mými žilami proudilo tolik adrenalinu, že bych neusnul ani kdybych nespal tři dny. Pálení na spáncích se zvýšilo a před očima mi začaly kolovat strašlivé obrazy. Rozřezaná těla mé rodiny. A viděl jsem sám sebe, jak ubodávám sestru, opět jako ten divák, asi jsem usnul a opět se probudil, jako kdyby se mě ten, co na mně seděl, snažil nějakým spojením s mojí myslí uspat, a jeho snaha se nedařila.

Můj mozek měl co dělat, abych zůstal při smyslech. Teď mi to bylo jasné, to něco se mě snaží určitě uspat. Cítil jsem s tím zvláštní propojení, a když se na to spojení má mysl soustředila, jako bych na moment pronikl do nitra tohoto stvoření, nebo nevím, jak jej mám nazývat.

Při tomto spojení se mi v hlavě objevil obraz chlapce. Ležel bezvládně v osvětlené místnosti, asi pokoji, s oteklým obličejem a nevykazoval známky života. Jeho oči mrtvolně zíraly do ostrého světla na stropu a já v té chvíli cítil radost toho stvoření. Pak jsem na okamžik spatřil jiného chlapce, běžícího za temné noci lesem, a pocítil z nějakého důvodu zklamání. Byl to jen okamžik, poté mi hlavou od spánků projela ostrá bolest a já najednou cítil velkou únavu, jako kdybych teď měl volbu, usnout nebo zůstat při vědomí.

„Jestli chceš přežít, poddej se tomu," rozeznělo se šepotem mojí hlavou a já se poddal, jinak by se mi strachem asi zastavilo srdce.

Když jsem ráno otevřel oči, zatímco budík hrál píseň Psychosocial, vše bylo v pořádku. Mým pokojem krásně prosvítalo sluníčko a já se cítil opravdu dobře.

Byl čas nachystat se do školy. Z nějakého důvodu mě však bolely spánky, jako bych si je spálil. To mě donutilo vzpomenout si na sen a já se vyděsil. Dále jsem si všiml otlačených a bolavých ramen a škrábanců kolem očí. Takže to nebyl sen? Na moment se mi zastavilo srdce.

Hloupost, musel to být sen, pravděpodobně se ty zranění staly ve spánku, během té noční můry, nebo už tam byly. Tohle uklidnění nevydrželo dlouho, přibližně 20 vteřin, než mi došlo, že jsem nedělal nic, při čem bych si mohl taková zranění způsobit a pokud bych si je způsobil ve spánku, musel bych se probudit, navíc jak bych si spálil spánky? Jsou vůbec spálené?

V záchvatu nastalé paniky jsem si oholil místa kolem spánků a spatřil na každém malou spáleninu. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. To přece není možné. Teď by se mi hodila sestřina útěcha, ale ta chodila na jinou a vzdálenější střední, než já, takže už byla pryč. 

Poté, co jsem se vrátil ze školy, rodiče seděli v obýváku a nic neříkali, jen na mě vyděšeně zírali a po chvíli mi to řekli. Sestra je mrtvá, někdo jí rozmlátil hlavu o podlahu, našla se ve sborovně učitelky, jež se od té doby pohřešuje a stala se hlavní podezřelou. Bylo to k neuvěření.

Po stádiu popíraní mé tělo i mysl propadly beznaději a já myslel, že se z toho už nedostanu. Moje jediná životní útěcha byla pryč. Všechny strachy a deprese si teď na mně mohly smlsnout a já proti nim neměl žádnou obranu, až příliš jsem spoléhal na přítomnost své sestry a teď byla pryč. Mé nejhorší obavy o smrti se naplnily.

Ještě horším zjištění přišlo z pitevní zprávy, v níž se psalo něco o dvou malých spáleninách na jejích spáncích.