Horory z prázdnoty

Pohodový večer

S rodinou si vždycky každou středu sedneme a díváme se na televizi. Neznám nic lepšího, než když můžeme konečně všichni vypnout a sledovat Addamsovu rodinu. Máma, táta, já a mladší bráška, pohromadě sedící na jedné pohovce a zaujatí jediným sitcomem, jenž nás dokáže všechny pobavit. Je to sice černobílé, ale barevnou televizi stejně nemáme. Táta by si ji se svým platem horníka stejně nemohl dovolit.

Najednou nás z naší oblíbené kratochvíle vytrhne hlasitá praskavá rána v patře. Táta se po nás netrpělivě ohlédne, poškrábe se na prošedivělé hlavě a vydá se podívat, co se stalo. My pokračujeme ve sledování a říkám si, že tam asi jen něco spadlo, i když to byla velice hlasitá a divná rána. Mám trochu obavy a tak se podívám za tátou a on na mě od schodů pohlédne a usměje se tím svým vše uklidňujícím pohledem, že je mi hned lépe. Musím se na něj taky usmát. Vždycky mě to zahřeje u srdce. Většina mých kamarádek nemá tak procítěný vztah se svojí rodinou a je mi jich líto. Není nic příjemnějšího než pocit, že máte okruh lidí, na který se můžete spolehnout za každých okolností a jež by za vás kdykoliv položil život. 

Po chvíli se ozve další rána, tentokrát mnohem bližší a já se ohlédnu po své pravici směrem k začátku schodiště a vidím zkrvavené tělo otce, jak se sune dolů po zdi a nechává za sebou krvavou stopu. Než si s děsem stačíme uvědomit, co se to vlastně děje, televize i světla se zhasnou.

Slyším kroky. Letmé tiché a srdce mi buší jako splašené.

„Co se děje?" ptá se můj sedmiletý bráška a v mé šokované hlavě stále vidím jen pohled na mého zkrvaveného otce. Do očí se mi derou slzy a do mozku racionalita, díky které si uvědomuji, že odsud musíme vypadnout. Zavelím k útěku a moje nebohá matka s bráškou mě poslechnou. V té tmě šlo vidět jen venkovní světlo procházející, jak okny, tak skleněnou výplní dveří, jenže výplň u dveří je něčím zastíněna a my se kvůli tomu zastavíme.

Co to může být?

Než však tuto otázku můžu více rozebrat něco bere mého bratříčka do vzduchu. Poznávám to podle toho, že vidím jen malý tmavý obrys a slyším jeho sedmileté zdušené výkřiky.

Přeji si, aby to byl jen zlý sen, který brzo skončí, bráním se pláči, ale nejde to. Matka se snaží vyrvat brášku tomu pekelnému stvoření ze spárů, jenže pak vidím jen její černý obrys hlavy, jak se odděluje od zbytku těla a následně z krku vytryskne gejzír v tomto tmavém prostředí černě vypadající kapaliny a mně je jasné, co to je a že už mi nezbývá nic jiného než zachránit sebe.

Matně vidím, že bráška ještě kope nožičkami, když slyším tvrdý dopad matčina těla na podlahu. Pomoci mu však nemůžu nebo spíše nechci. Moc se bojím a stejně by to nemělo smysl. Nevím, jestli je to zbabělost nebo jediné logické řešení, ale utíkám ještě předtím než ten netvor mého nejdražšího brášku, který pro mě znamená všechno na světě a jež mi vždycky dokázal zvednout náladu, roztrhne ve dví a po podlaze rozmaže jeho vnitřnosti.

Adrenalin by ze mě mohl téct proudem, a tak proskakuji oknem vedle televize nořící se jako všechno ostatní v pohlcující tmě.

Nevím, jak moc jsem pořezaná, cítím, že mi něco stéká po tvářích, takže asi hodně, ale jediné, na co se soustředím, je útěk.

Náš dům se nachází na takové stepní samotě, takže musím utíkat nejméně půl míle, než dorazím k prvním domům. Řvu z plných plic o pomoc a naprostou vyčerpaností se skácím před prvním domem. Klepu se šokem a uvědoměním, že celá moje rodina, ta „věc", která byla mým světlem v životě a zdrojem nekonečné inspirace, je pryč. Je pryč a netrvalo to ani pět minut. Svět se mění tak rychle.

Než odpadnu do bezvědomí, slyším otevření dveří a vidím vyděšené obličeje muže a ženy v důchodovém věku. Zmůžu se ještě na jednu věc.

„Pomozte mi."