Horory z prázdnoty

Porod

Pro pochopení je potřeba přečíst předchozí část jménem Početí.

Po probuzení se mi události z večera zdály neskutečné. Na malý okamžik jsem si byla jistá tím, že to byl jen sen, ale krutá realita se vrátila rychlostí blesku a udeřila mě přímo do obličeje.

Strach a úzkost mě začali stravovat zevnitř. Na mé tváři byl vždy úsměv a všichni mojí přátelé mě znali jako pozitivní holku, která si nic příliš nebere. Po tomto zážitku mě nikdo nepoznával. Rodiče se ptali, co se mnou je, ale já se jim to bála říct. Ptali se, jestli to je kvůli dítěti, já řekla, že ne, a jednou jsem nevydržela ty jejich ustarané pohledy a poslala je do prdele. To je šokovalo, mě vlastně taky, takovou mě nikdy nezažili, jenže já se cítila hrozně. Možná jsem tím chtěla více upozornit na to, že se něco děje, nebo jen ventilovat své pocity. 

Každý den mě ničil obrovský strach a nejistota. Vrátí se? Je dítě v pořádku? Co vlastně myslel tím, že ví kde jsem? A ten hlas v telefonu se mi zdál povědomý, chvíli trvalo, než mi došlo, že to byl otec mého dítěte. Co se to tedy sakra děje? Plánoval to celou dobu? Jedno vím jistě, on nebyl ten, kdo mě znásilnil. Možná bych i řekla tím, protože to, co mě toho večera navštívilo s člověkem nemělo moc společného. Ty neobvyklé skutečnosti mě děsily. Jeho kůže, nebo kůže toho, byla zvláštní, hrubá jako kdyby na ní byly nějaké ostré hrbolky. Celé břicho jsem od nich měla doškrábané. Také jeho hlas a vzdechy vůbec nezněly lidsky. Možná jsou to jen výmysly mé představivosti a má mysl se takhle vyrovnává s traumatem, ale jak vysvětlím tu žárovku, co praskala sama od sebe? Byla to náhoda nebo za to mohlo to, co mě v noci znásilnilo? Nějaká forma telekineze? Asi už vážně šílím, říkala jsem si.

Jednoho rána v 6. měsíci mě trápily hrozné křeče v břiše. Vím, že mi bylo řečeno ať k doktorovi nechodím, ale nešlo to vydržet. 

Před doktorovou ordinací mě zastavil kluk v kapuci a šeptem řekl: „Jestli tam půjdeš, zabije tebe i tvojí rodinu, počkej do večera, všechno se spraví." Ukázal mi tvář, byl to otec mého dítěte, a v okamžení se dal na útěk, já za ním jen šokovaně hleděla. Strachem jsem se třásla. Po malé úvaze se moje cesta stočila zpátky domů.

V noci přišel. Opět oknem a zase nešlo rozeznat, jak vypadá, skoro jako kdyby kolem sebe tu tmu vytvářel, prostor kolem něj se zdál mnohem temnější.

Násilně mě svlékl, roztrhal mi pyžamo a dal mi svoji hrubou ruku na břicho. V té chvíli mě zasáhla velká křeč v podbrišku a řekl mi ať tlačím a já tlačila.

Můj křik se musel rozléhat celým domem, ale rodiče nepřicházeli. Proč to neslyší a nejdou mi na pomoc? Vždyť jsou jen dole v obýváku a dívají se na televizi, to musí slyšet. Nikdo však nepřišel a já dál křičela a ignorovala bolest v krku, kterou mi křik působil, a snažila se tlačit.

Začal mě držet za stehna, a vypadalo to, že se dívá do mého rozkroku. Jeho prsty byly chladné a dlouhé, cítila jsem, že má neostříhané nehty, možná to byly drápy. 

Moje oči už byly zvyklé na tmu a všimly si, že jeho kůže není černá jen kvůli tmě, on byl doslova temnější než tma, co obklopovala pokoj. Stejně byl vidět pouze matně, možná kolem sebe tu černotu jen vytvářel a proto tak vypadal. V té chvíli jsem si byla jistá, že to není člověk. 

Už nevím, jak dlouho celý porod trval. Možná půl hodiny nebo hodinu, ale nakonec se dítě dostalo ven. Mé oči spatřily, jak je drží v ruce, žádný pláč se neozýval, pokud nebudu počítat ten svůj.

Obrys to mělo lidského dítěte, jenže se mi zdálo stejně temné jako on a dokonce z toho po stranách trčely nějaké dlouhé, jakoby hmyzí, nohy, tak mi alespoň v té tmě připadaly. Napočítala jsem tři na jednom boku v jedné svislé řadě, byli delší než ty lidské, pokud ty kratší vůbec byly lidské, v té tmě to šlo opravdu špatně poznat a mé oči byly plné slz.

„Je to potrat," řekl hrubým hlasem a já nevěděla, jak mám reagovat, poté to ještě, asi zklamaně, dodalo: „zase." 

Radši jsem ani nechtěla vědět, co bylo myšleno tím zase, a když už jsem myslela, že mě nemůže nic překvapit, začal ukusovat jednotlivé části malého tělíčka, které mělo být mým dítětem. Bylo to neuvěřitelné a naprosto děsivé, chtěla jsem tomu zabránit. Můj pud matky se projevil, jenže mi sedl na břicho a zaklekl mi na rukou, pak dál ukusoval a chroupal části mého mrtvého dítěte a já to mohla jen bezmocně sledovat. 

Z pojídaného dítěte se na můj obličej řinula krev a míchala se s mými slzami, jenž mi překvapivě ještě zbyly. Zvuk křupaní kostí mě mrazil do morku mých kostí, to se však nedalo srovnat s bezmocí a smutkem jaký jsem cítila za své mrtvé dítě. 

Poté, co se„najedl," se podíval na mým tátou ručně vyrobenou postýlku v rohu vedle okna.

„Tohle už nebudeš potřebovat," řekl hrubě a postýlku rozmlátil. 

U srdce mě bodlo a veškerá zbývající psychická i fyzická síla se mi vytratila při sledování třísek, které lítaly z postýlky, zatímco jí ta potvora mlátila o zem. Pak vyskočila oknem a mě zanechala zakrvácenou a v slzách v posteli.

Vyšla jsem z pokoje, po nohou mi stékala krev a po tváři slzy, a šla ke schodům, po kterých mé nohy jedna za druhou kráčely dolů do obýváku, kde rodiče sledovali nějaký film. Z rozkroku mi odkapávala krev a stékala po schodech. Bála jsem se, že jim to ublížilo, a proto mě neslyšeli křičet, jenže oni se poté, co slyšeli mé kroky na schodech, ohlédli z pohovky a zeptali se, co mi je? Než jsem v slzách upadla a ztratila vědomí a ze zbytků schodů se skutálela, z mých rtů vyšly pouze tři slova, ani nevím, proč jsem je řekla. Zněly takto: „Byl to potrat."

Konec tohoto příběhu (ne této série)... prozatím ;)

Jak se vám líbila tato část?

Jelikož mě čte převážně něžné pohlaví, zajímalo by mě, jak na vás působí moje vyprávění z pohledu dívky? Je dostatečně uvěřitelné?

A nepřišel vám tento příběh moc brutální?