Horory z prázdnoty

Stín

Pro pochopení je potřeba přečíst předchozí část jménem Venčení.

Po přeběhnutí louky jsem narazila na silnici, která vedla jednosměrně do lesa (byl asi půl kilometru daleko po pravé straně), asi pro dřevorubce, chtěla jsem ji přejít, ale v tu chvíli mě oslnily světla kamionu, který jel od lesa. Řidič zatroubil a z otevřeného okénka když mě míjel zařval: "Máš nosit reflexní prvky krávo." Víc než podívaná v lese mě to šokovat nemohlo.

Domů jsem se vrátila z druhé strany, od města, ne od lesa. Do kopce se mi šlo těžko, měsíc mi osvětloval cestu, protože pouliční osvětlení nefungovalo. Proč si sakra rodiče museli koupit dům na tom nejvyšším kopci a v takové díře, kde ani světla nesvítí? 

Když se mě rodiče zeptali, kde mám psa, šok mé tělo ještě neopustil, řekla jsem prostě, že je pryč a zavřela se ve svém novém pokoji a celou noc nezamhouřila oka.

Další dny se mě znovu vyptávali, co jsem s ním udělala, řekla jsem, že utekl a oni na to, jak nezodpovědná jsem. 

"Může přece někoho pokousat nebo udělat nějaký problém,"  řekl táta. Bál se nejspíš toho, že by mu udělal v okolí špatnou pověst a mohl by tak přijít o svoje  "lukrativní" místečko debilního felčara, kéž by. 

Já byla stále vystrašená z toho, co jsem zažila. Co to sakra bylo? Strach mě stravoval zevnitř a lesu jsem se od té doby vyhýbala obloukem, kéž by tu teď byl můj pes. V okolí nemám ani po měsíci žádné přátele a už z toho mám depku. Po té události v lese jako kdyby mě opustili veškeré sociální schopnosti. Jsem stydlivá a nedokážu vést smysluplnou konverzaci, často mám stavy, kdy se prostě jen třesu. Ve škole si ze mě kvůli tomu začali dělat samozřejmě srandu, ale jsem pěkná, takže to přejde nebo ne? 

Začali mi šedivět vlasy a vypadám hrozně. Pořádně nespím, často se mi zdá o oné noci, nemůžu se té vzpomínky zbavit, říkám si, že to nebylo skutečné, ale vím, že bylo. Jako kdyby to ve mně tím pohledem zanechalo nějakou zlou myšlenku, protože od té doby přemýšlím jenom negativně a stále myslím jen na to, jak strašné to bylo. Dokonce za okny začínám vídat nějaký temný stín. Ne ten, co jsem viděla v lese, ale obrys nějakého člověka, celého v černém nebo tak se to alespoň zdá. Možná se mi to celé jen zdá. Některé sny jsou tak strašné, že se ráno probouzím s velkou bolestí na spáncích a mám pocit jakoby mi někdo drtil hlavu ve svěráku. V jednom snu jsem svého psa Harryho uškrtila a poté ho začala holýma rukama trhat na kusy a ty kousky jíst, bylo to strašné. Každé ráno mám úplně propocenou postel a nedokážu spát déle než 5 hodin. 

Rodiči si ničeho nevšimli, teda všimli, ale dělají jakoby nic, protože si nechtějí přidělávat problémy. Přijde mi to divné, sice se ke mně často chovají hrozně, ale když vidí, že mi něco je, tak se o mě většinou zajímají. Přemýšlím, že si najdu psychologa. Možná jsem schizofrenička, nebo jak si mám vysvětlit to, co jsem v lese zažila? Třeba jsem Harryho zabila já nebo prostě jen utekl. 

Teď si ležím ve vaně, voda mi sahá až po kolena. Činnost, která mi kdysi poskytovala pocit uklidnění mě nyní vůbec netěší. V ruce si pohrávám s žiletkou. Nikdy, alespoň ne do té události v lese, jsem o sebevraždě nepřemýšlela, teď se mi to však zdá jako lákavá představa. Kéž by tu byl můj pes. Sice by nechápal moje problémy, ale aspoň někdo mě skutečně bezmezně miloval. Tady v tom městě mě všichni nesnáší, rodiče jsou ke mně apatičtější ještě víc než dřív, a začínám se cítit jak ten pes, až na to, že já nikoho nemiluju. Je mi  z toho všeho smutno. Tak hrozně jsem se k Harrymu chovala a on mě i přesto miloval. Ta žiletka lesknoucí se v mé ruce vypadá čím dál tím lákavěji. Jenže já na to nemám. Rozbrečela jsem se, ani zabít se nedokážu. 

Najednou mě zamrazilo po celém těle. Světlo zhaslo a obklopila mě temnota. Ucítila jsem dotyk na pravé ruce, jenž držela žiletku, a něco mi sáhlo na rameno. Začalo mi to šeptat do ucha.

"Jestli chceš, můžu ti pomoct," oznámilo mi to, "stačí když se necháš vést mojí rukou, uvolni se a všechno přenechej mně." Mělo to jemný příjemný hlas, pravděpodobně to byl výplod mojí vlastní hlavy. Když nad tím tak přemýšlím, vypínač je hned za mnou na dosah ruky, třeba to opravdu všechno dělá jen moje hlava. A když mi můj mozek nabízí pomoc v podobě imaginárního sebevražedného poradce, tak proč ji nevyužít? Zasmála jsem se a uvolnila. Poté se moje ruka, držící žiletku, vedená jinou zdatnější rukou, začala pohybovat směrem k žíle na levém zápěstí.

Konec

Jak se vám příběh líbil? Báli jste se? :D 

Přijde vám, že už se opakuji nebo vás stále dokážu překvapit?