Horory z prázdnoty

Početí

Říká se, že děti jsou vstupenkou do nebe. To moje bylo spíš vstupenkou do pekla.

Je až neuvěřitelné, jak vám může jediná chyba obrátit život vzhůru nohama. Mojí chybou bylo roztažení nohou před klukem, který tvrdil, jak moc mě miluje.

Setkali jsem se spolu na pár akcích, kde mě za doprovodu zpěvu, „My máme rádi víno," zval k tanci a poté na panáka, a to nebylo vše. Pozval mě i na večeři a říkal mi, jak moc mě miluje, že nikdy nepoznal holku jako jsem já a podobné kecy, však to znáte.

Uhlově černé vlasy a zářící modré oči mu spolu s ostře řezaným obličejem dodávaly kouzelný vzhled lákající pohled každé dívky. Prostě mu nešlo odolat, ještě k tomu, když se zajímal o stejné věci jako já, nebo ten zájem alespoň předstíral.

Teď s odstupem mi to připadá, jako kdyby si mě vyhlédl. V okolí ho nikdo neznal a já ani nevěděla, odkud je. Můžete si myslet, že jsem blbá, ale on mi tvrdil, že má špatnou minulost a slíbil, že mi poví celý příběh. Navíc mi s ním bylo tak dobře... a prostě jsem byla zamilovaná. Láska sama o sobě musí snižovat IQ nejméně o polovinu.

Na moji obranu, při sexu měl kondom a já brala antikoncepci, takže v tom ani nebyl žádný velký závazek. Jen dva lidi, co si rozumí a píchají spolu. Tedy ano, z mé strany tam láska byla, ale nejsem jedna z těch kravek, které se nechají hned zbouchnout a ponechávají věci náhodě. Věřte mi, ten kondom jsem mu musela neustále připomínat.

I přesto jsem otěhotněla. Musel mít děravý kondom nebo nevím, jak se to mohlo stát, občas mám pocit, že to bylo cílené, hlavně kvůli událostem, které přišly později. Někdy mě napadá, jestli mi nevyměnil antikoncepční prášky za jiné.

Když byl můj těhotenský test poněkolikáté pozitivní a já mu to sdělila po telefonu, což ode mě bylo hloupé, řekl: „To je super," a zavěsil. Hlas měl nadšený, to mě překvapilo, ale poté jsem ho už nikdy neviděla, to mě také překvapilo. Dokonce i jeho facebook zmizel, úplně všechno. A tím všechno myslím vážně všechno. Fotky s ním v mém mobilu také zmizely, dost mě to vyděsilo. Jak mohli zmizet z mobilu? Hacknul mě snad? Má pozornost se však spíše upírala k dítěti, které ve mně rostlo. Přesněji k tomu, jestli to mám říct rodičům nebo jít rovnou na potrat.

Nakonec jsem to rodičům řekla a překvapivě nebyli naštvaní. Volbu nechali na mně. Prý mi se vším pomůžou, pokud si je rozhodnu nechat. A já se rozhodla pro život.

Původně jsem chtěla jít na potrat, kvůli studiu a mému sedmnáctiletému věku, ale přišlo mi to špatné. Tím nechci říct, že dívky, které chtějí potrat, jsou špatné, ale pro mě už byl plod, který ve mně rostl, mojí součástí a já se ho nechtěla vzdát. Navíc když by se o mě rodiče postarali, mohla bych studium zvládnout, školu mám kousek, a naše rodina nikdy nestrádala, ba přímo naopak, tak proč si je nenechat? A také mě trochu lákalo být maminkou.

Začala jsem se těšit. Už uběhly dva měsíce a jen málokdy se mé myšlenky upíraly k chlapci, který mi současný stav způsobil, ale když ano, mrazilo mě v zádech. Přece jenom, celé to jeho zmizení je přinejmenším podivné. Samozřejmě jsem informovala policii, kvůli alimentům.Jenže nevěděli, kde začít hledat. Všechny fotky zmizely a od svědků toho moc nezjistili. Pravděpodobně o mém příběhu neměli moc valné mínění.

Přátelé mě podporovali a obdivovali za mé rozhodnutí. Jen je mrzelo, že si s nimi nemůžu dát panáka.

Moji rodiče se taky začínali těšit, snad i víc než já. Byla jsem jedináček a oni po mně nemohli mít další dítě, tak možná proto. Nakoupili už dokonce i oblečení a táta začal vyrábět postýlku. Říkal, že své vnouče nesvěří do spárů nějakého předraženého šuntu z obchodu. Jejich nadšení mě překvapovalo a těšilo zároveň. Pak šlo všechno do háje.

Jednoho večera ve 4. měsíci jsem spokojeně spala ve svém pokoji, když v tom mě najednou probudilo vrzání otevírajícího se okna, naproti dveřím, vedle kterých stála moje postel. Přes tmu nebylo nic vidět. Pak se ozvalo škrábání na zdi a něco přistálo na parapetu. Když jsem sáhla po vypínači nade mnou a rozsvítila, žárovka okamžitě praskla, poté už jsem jen cítila, jak mě něco chytlo za nohy, převrátilo na záda a stáhlo kalhotky. Vršek, velké triko s dlouhým rukávem, mi to nechalo, jen vyhrnulo až po prsa.

Mělo to lidský tvar, nic víc však rozeznat nešlo, a kůži na dotek hrubou. V tom šoku a děsu mě napadlo, jestli je to vůbec člověk. Co jiného by to bylo než člověk? Je až absurdní, jak lidská mysl reaguje na extrémní situace.

Chytil mi ruce a přitiskl je k posteli. Od přirození mi projela bolest celým tělem, když vnikl do mého klínu a poté po každém jeho přírazu. Zdálo se, že na přirození má nějaké drážky, které mi pokaždé ono místo dráždily a to až do krve. Můj křik o pomoc nikdo neslyšel. Hrubé póry jeho kůže se ke mně tiskly a škrábaly mě na břiše. 

Zatímco mi slzy tekly po tváři a já z plna hrdla křičela o pomoc, on vydával nelidské hrubé vzdechy, jako kdyby ho mé utrpení vzrušovalo.

Když skončil, zašeptal mi do ucha nelidsky skřípavým hlasem: „jestli o tom někomu řekneš, nebo půjdeš na kontrolu za doktorem, zabiju tebe i tvé rodiče a to dítě ti vyrvu a donutím tě je sežrat." Poté vyskočil z okna a já zůstala v slzách ležet v posteli, zatímco do pokoje proudil chladný vzduch z otevřeného okna. Z protilehlého rohu na mě zírala nová po domácku vyrobená postýlka, kterou mi tu otec dal dnešního rána. Chtěl mi tím udělat radost a také udělal, jenže nyní mi pohled na ní způsoboval ještě větší bolest. Co když se dítěti něco stalo?

Jak to, že rodiče nic neslyšeli? Poté, co se můj mozek trochu vzpamatoval, jsem se šla podívat, kde jsou. Napadlo mě, že jim možná ublížil a proto mě neslyšeli. Byli v ložnici hned vedle a já slyšela jejich klidné hluboké oddechování, jako kdyby ani nezaznamenali, že jejich dcera byla před chvílí brutálně znásilněna.

Nedávalo mi smysl, co se to vlastně stalo. Co to bylo? Byl to vůbec člověk? A stalo se to vůbec?Nebylo to jen... lucidní snění?

Nebylo, žárovka skutečně praskla, na mých rukou byly otlačeniny a z rozkroku mi tekla krev. Musela jsem si vzít hadru a utřít jí z podlahy všude, kde jsem jí zanechala při své cestě k ložnici rodičů, kteří stále spokojeně spali a netrápili je žádná utrpení tohoto světa. Také povlečení potřebovalo vyčistit.

Napadlo mě zavolat policii. Musel přece blafovat, ale pak mě z mých představ vyrušilo vyzvánění telefonu. Zvedla jsem ho a klidný povědomý hlas v něm mi řekl: „sleduju tě, postarej se o to, ať je dítě v pořádku a budeš v pohodě. Neboj, nic se mu při tom nestalo. Hlavně o tom nikomu neříkej a nic nezkoušej. On ví, kde jsi."

Pokračování v další části...

Jak se vám líbila tato část?