Horory z prázdnoty

Venčení

Nesnáším stěhování a nesnáším svého psa. Dnes je to můj první den na novém místě a tento hovno-prdelákov nebo, jak říká táta, klidné městečko s příjemnou atmosférou a krásnou okolní přírodou, se má stát mým domovem po zbytek mládí. 

Nenávidím ho. Je mi 16 a teď jsem kvůli tátovu rozmaru (práce obvodního lékaře, jenž mu byla nabídnuta za velké peníze, protože tady v té prdeli světa nikdo nechce být) musela opustit všechny své známé a  ještě k tomu je tohle místo vzdálené asi 300 kilometrů od dřívějšího bydliště, tudíž jsem úplně sama a kontakt se svými přáteli můžu mít jedině skrze internet či mobilní signál, opravdová paráda. Kdyby tu byly aspoň rozumné spoje, ale to ne, kdybych chtěla zajet na návštěvu, musela bych trávit tři hodiny v autobuse a dvě ve vlaku, protože k tomuhle místu nevedou žádné smysluplné trasy.

Už mě tu oslovilo pár vrstevníků. Nějací retardi, co se udělali z pohledu na hezkou holku, fakt doufám, že tu najdu někoho normálního, protože zatím mi dělá společnost jen můj otravnej pes. 

Vím, zní to trochu krutě a nejspíš vám připadám nesympatická, ale proč rodiče kupují svým malým dětem domácí mazlíčky, jenž se dožívají více než pěti let? Byla jsem malá a blbá, toužící po chlupatém společníku, jenž by se ke mně tulil a já se o něj starala. A blbá jsem byla fakt dost, vzhledem k tomu, že jsem ho pojmenovala po zpěvákovi z kapely One Direction, Harry. Jenže to mi bylo 7 a rodiče mi ho neměli kupovat. Copak nedokážou myslet dopředu? 

Nic bych neřešila, kdyby se o něj starali taky, ale pokaždé když řeknu, že mu nemám čas nasypat granule nebo dolít vodu, tak řeknou, že jsem si ho neměla přát k narozeninám. Do háje, bylo mi 7, to si to nedokážou uvědomit? Když je na tento fakt upozorním, tak jen mlčí a řeknou, že stejně nemám, co dělat. 

Myslete si o mně co chcete, ale aspoň mi bylo líto dát ho do útulku. I když asi by to tam pro něj nebylo špatné, nevím. Řekla jsem si, že párkrát s ním v týdnu zajít ven a chystat mu každý den žrádlo, nebude tak hrozné, ale víc ať po mně nechce. Možná by se měl v útulku líp, jenže popravdě, občas je fajn mít někoho na koho se obrátit, i když je to jen zvíře. Navíc on mě opravdu miluje, vždy se na mě smutně kouká a já z toho pokaždé změknu a nechám ho olízat mi ruce, i když mi to přijde nechutné. Jenže, často mám chuť Harryho zaškrtit. Někdy v noci štěká a mě to budí ze spaní a jednou mi dokonce počůral nové boty. Je to bílej špic, takže není nějak velkej a je hodně roztomilej, ale já na něho nemám moc čas a hlavně mě s ním většinou nebaví trávit čas, což je ode mě pokrytecké, protože když mám špatnou náladu, jeho společnost vyhledávám ráda. A cítím se špatně, protože on mě i přes to, že na něho často řvu, jednou jsem mu trochu přetáhla záda smetákem, bezmezně miluje. Když za ním přijdu je šťastný. 

Dnes mě nasral asi nejvíc za celou dobu, protože mě v autě poblil a celej den štěká a mám chuť ho "zabít." Rodiče mi řekli, ať s ním jdu na procházku, že třeba přestane, chtěla jsem jim říct, ať si s ním jdou sami, ale pak mi došlo, že stejně nemám co jiného dělat, tak jsem šla. Je mi to líto. On za to nemůže, ale já vlastně taky ne. To rodiče měli mít rozum a nic mi nekupovat. Proti psům nic nemám, jenže je frustrující starat se o něco, o co vlastně nemáte většinu času zájem, ale kvůli nezodpovědnosti vašich rodičů musíte. I když jsou děti, kterým láska k mazlíčkovi vydržela až do puberty, možná s tím rodiče počítali i u mě, ale to je jedno, stojím si zatím, že malým dětem by se neměli kupovat psi nebo nějaká jiná zvířata, co žijí tak dlouho. 

Náš nový dům stojí na kopci nedaleko lesa, na okraji tohoto úděsného městečka. Začíná se stmívat a pouliční lampy už svítí. Ke své nelibosti musím přiznat, že je na to krásný pohled. V ruce mám vodítko a Harry mě táhne po cestě obepínající les. Rozhodně s ním teď v noci do lesa nepůjdu, už jen být na jeho okraji mě trochu děsí. V takových chvílích jsem za svého psa ráda. Musíte si myslet, jak jsem nevyrovnaná, ale tak to se mnou prostě je. Občas Harryho miluju, ale častěji bych ho raději "zaškrtila."

Začal mě táhnout víc k lesu, cesta tu vede přímo do něj, chtěla bych jít zpátky, ale táhne mě dovnitř, jako kdyby ho tam něco lákalo. Možná bych se mohla trochu odvážit, jen zajít trochu dál. Se psem by to nemuselo být tak strašidelné. Ale ne, radši ne.

Najednou mi Harry silně trhl s vodítkem a ono  vypadlo z mé nepřipravené ruky. Rozběhl se do lesa a já automaticky za ním. Ještě nebyla úplná tma, ale rychle se stmívalo. Volala jsem na něj, ale on pořád utíkal. Naštěstí tato "honička" probíhala na docela udržované lesní cestě, jenže pak vběhl do lesního porostu a tam se mi nechtělo, protože tma už byla téměř úplná. Naštěstí svítil měsíc, ale i tak, v lese to moc nepomáhalo. Slyšela jsem, jak se pohybuje, větvičky praskaly, byl nedaleko. Odhodlala  jsem se vstoupit mezi smrky a husté keře. Větvičky mě šlehaly přes ruce, které jsem používala jako štít na ochranu obličeje. Do uší mi stále proudil zvuk praskání větviček a psí dech, alespoň tak to můj mozek vyhodnotil. Harry musel být tak 15 metrů ode mě. 

Viditelnost už nebyla téměř žádná a tak mě napadlo rozsvítit svítilnu na mobilu. Mobil měl skoro vybitou baterii, takže svítilna byla nedostupná a cestu mi osvětloval pouze displej. Lepší než nic. Kousek přede mnou leželo vodítko zaseknuté v kořenu jednoho letitého smrku, alespoň mi připadal starý podle kmenu, jenž byl v tom chabém světle trochu vidět. Zvedla jsem je, zatáhla a pak mi to došlo. Ono už je zatažené. Pes je musel přetrhnout. 

Opodál bylo opět slyšet praskání větví a nějaký dech. Všechno mi říkalo, že je to můj pes, tak jsem se odvážila blíž. Moje srdce už nebušilo jen kvůli krátkému běhu. Došlo mi, že doteď jsem se pořádně nebála a soustředila se pouze na psa, teď se mi však vlil do žil strach. Nejradši bych se sebrala a šla domů, ale pokud je Harry jen kousek ode mě, byla by to blbost, nebo ne? Mohla bych od něj mít už konečně pokoj, i když tohle by nebyl zrovna humánní způsob, v lese si může něco udělat a sám by nepřežil.  Zavolala jsem na něj, ale neozval se, a pak se mi před očima nad keři objevil temný obrys hlavy a krku nějakého tvora. Byl ode mě asi 5 metrů na místě, kam malinko dopadaly paprsky měsíce.

Nevím, co to bylo, ale jasně jsem rozeznala hlavu ve tvaru lidské, i když trochu protáhlejší, z níž trčely nějaké dlouhé, jakoby štětiny a možná to mělo na hlavě něco jako růžky nebo výstupky. Temně se to přede mnou tyčilo a něco si to vyzáblýma rukama zakončenými dlouhými drápy strkalo k hlavě, nebo spíš do pusy. Ozývalo se křupání kostí a bylo slyšet a trochu vidět, jak z toho něco odkapává, pravděpodobně krev, v slabém měsíčním světle vypadala černě. 

Tělo mi upadlo do šoku, nechápalo čeho je svědkem, ale jakmile to stvoření na chvíli přerušilo svoji vydatnou večeři a upřeně se na mě podívalo, mozek reagoval okamžitě. Utíkala jsem pryč. Když byl les za mnou, má cesta nepokračovala po cestě, po které jsem přišla, ale vedla přes louku a můj cíl byl jednoduchý, dostat se od lesa, co nejkratší cestou, co nejdál. 

Pokračování příště... 

Měla to být jen jedna část, ale nějak to narostlo :D Druhá by měla být poslední a nejspíš tu bude zítra. 

Jak se vám to zatím líbí? A jaký názor máte na to, když rodiče kupují svým malým dětem psy? 

Jen pro upřesnění, můj názor je trochu jiný, než ten, který zazněl v tomto příběhu. 

A tímto bych chtěl také sdělit možné téma pro  Karmenkari  a její knížku o různých tématech. Rodiče, kteří kupují malým dětem psy a tito psi pak později trpí, protože se o ně nikdo nechce starat.