Horory z prázdnoty

Nikdo mě nemá rád

Prý, jestli to nemám z fetování. Ti vychovatelé by potřebovali papíry na hlavu nebo přestat čichat lepidlo. Prostě potřebuju na spánek absolutní klid, je to tak těžký pochopit? Vlastně kdybych fetoval, určitě by se mi spalo mnohem líp.

Už dva měsíce bydlím na intru jedné nejmenované střední školy a nemůžu to vydržet. Vychovatel ze mě udělal, po měsíci neustálého „násilí" mezi mnou a mými třemi spolubydlícími, zvláštní případ a dal mi samostatný pokoj, ale stejně mi to moc nepomohlo. Proč si ti lidi v pokojích kolem mě musejí povídat až do pěti do rána? Nemůžou alespoň šeptat? Každou noc si chodím stěžovat na ostatní pokoje a vychovatele to už začíná docela dost štvát. Řekli mi, ať si koupím špunty do uší, ale kdo mě potom sakra vzbudí? To sem přišli z učňáku, že jim nedokáže dojít taková věc? Teď vyrukovali s tím, jestli něco náhodou neberu, hráblo jim snad? Spolužáci mě samozřejmě šikanují, dříve mi večer chodili do pokoje a rozházeli mi všechny věci, tak jsem se začal zamykat, to se nelíbilo vychovatelům, tak jsem jim řekl, ať si tu sakra udělají pořádek. Nakonec to zamykání začali přehlížet. Zamykat se nemáme z bezpečnostních důvodů a oni by byli celkem rádi, kdyby se mi něco stalo, rozhodně by jim to ušetřilo spoustu problémů na nočních, místo řešení mě, by mohli spokojeně pocucávat rum a čumět na telku.

Dost lidí tu chlastalo, tak jsem se postaral o to, aby ti největší parchanti, co mě srali, dostali vyhazov. Povedlo se, ale moje popularita se přestěhovala na ještě nižší dno. Lidi mi neustále každej večer bouchají na dveře, nemůžu to ani jít nahlásit, jsem v pasti, proto se vždycky rozeřvu a začnu mlátit smetákem do stropu, tak dlouho, dokud někdo nepřijde. Asi si tu moji oblíbenost dokážete živě představit. Jenže zkuste si představit pořádný spánek, když vám znemožní usnout i podělaný kapání vody na parapet. Je to k vzteku.

Teď si tu ležím v posteli, výjimečně klidný večer, a přemýšlím kam se mám ubírat dál? Přestoupit na školu, do které můžu dojíždět?

Z mého rozjímání mě vyrušil pád smetáku v chodbě. Zvedl jsem se do sedu a otočil se, peřina ze mě sklouzla.

Z mého místa bylo vidět skrze malou chodbu na vchodové dveře, alespoň jsem předpokládal, že je vidím, byla neproniknutelná tma. Smeták byl nejspíš jen špatně opřený.

Po chvíli převalování v posteli, se ozval další zvuk, jakoby krok, možná se mi to jen zdálo, nevím. Začal se mě zmocňovat nepříjemný pocit. Dveře byly zamčené, nikdo tu být nemůže nebo ano? Co když sem někdo vlezl, když jsem se sprchoval a počkal tu až do večerky, ne... to je kravina, ti idioti tady nejsou tak trpěliví nebo ano?

Začínám slyšet něčí dech, možná se mi to jen zdá. Přitáhl jsem si peřinu více ke krku a pak si uvědomil nepříjemný fakt, z chodby mezi pokoji vždycky proniká pode dveřmi slabé světlo, prý tam musí být rozsvíceno z bezpečnostních důvodů, a já je tam neviděl. Po kůži mi stékal pot, nejspíš to nic nebude, třeba vychovatelé začali šetřit a tentokrát na chodbě zhasli, nebo to mohl zhasnout kdokoliv. Nechápu proč mě to děsí.

Najednou vidím něco, z čeho mi tep vyskočil na pro mě maximální možnou frekvenci. Paprsky světla z chodby začaly proudit dovnitř, jako kdyby někdo ležel u prahu a teď se pomalu zvedal. Ne, určitě tam někdo ležel a teď se zvedá, slyším, jak něco přejíždí po podlaze. Vidím na dvakrát přerušený pruh světla pode dveřmi. Vědomí, že mi někdo stojí přede dveřmi, které jsou zamčené zevnitř, a pravděpodobně se dívá přímo na mě s nekalými úmysly, mi téměř způsobilo infarkt. Najednou se ten někdo rozhodl kráčet přímo ke mně. Určitě je to jen něčí vtípek, musí být. Strach, co cítím, se snad ani nedá popsat a kroky se pořád blíží. Mám toho dost, určitě je to jen vtip a já jim dokážu, že mě nevyděsí. Nesmím na sobě dát nic znát. Vstal jsem z postele, v tu chvíli se v pokoji rozsvítilo a já strnul. Přede mnou jsem stál já nebo alespoň někdo, kdo vypadá jako já. Nezdá se mi to náhodou? Promluvil dokonce i mým hlasem, soudě dle toho, jak slyším svůj hlas z nahrávek.

„Soráč brácho, ale toho velkýho tam nahoře už nebaví to, jak všechny prudíš," řekl přátelským hlasem, usmál se a něž jsem se vzpamatoval, obemkly mi jeho ruce hrdlo. Nešlo s nimi pohnout, nepomohlo mi ho ani udeřit, jako kdyby ta jeho bledá tvář se skelným pohledem nic necítila. Co to sakra mělo znamenat? Co to řekl? Koho co nebaví? Po chvíli na tom nezáleželo, mé myšlenky se rozplynuly v prázdnotě.