Horory z prázdnoty

Ve skříni

Chlapec se převaloval v posteli. První noc na jiném místě bývá vždycky těžká. Příchod spánku by teď uvítal i přesto, že ho často trápily noční můry.

Jeho nový pokoj byl zatím prázdný. Pouze v protilehlém rohu od něj stála letitá skříň. Nevypadala nikterak strašidelně, byla to jen obyčejná masivní stará skříň, ale chlapce z nějakého důvodu děsila. Nejradši by šel za svou mámou a strávil u ní noc, jenže Petr, nevlastní otec, by mu jistě nepříjemně vysvětlil, že už je ve dvanácti letech na takové strachy starý. To Petr mu nechal tuhle skříň v pokoji.

Když se dnes nastěhovali, tahle skříň byla to jediné, co v domě zbylo po původním majiteli, bláznovi co prý znásilňoval mrtvolu vlastní sestry, a náhodou se to nacházelo právě v tomto pokoji.

Nevlastní otec mu vysvětlil, že má být vděčný, protože do té doby vlastní skříň neměl. Spíš to řekl proto, že se mu nechtělo skříň stěhovat a taky mu to v budoucnu ušetří peníze za novou skříň pro nevlastního syna, kterého moc nemusí.

Chlapec se tedy s tímto vědomím zachumlal do peřiny a snažil se vyprázdnit hlavu od všech nepříjemných myšlenek. On sám si uvědomoval, jak iracionální tento strach je. Nemohl si však pomoci.

Ze skříně najednou vyšel pisklavý výkřik, jenž v okamžení ztichl. Srdce chlapce začalo bít rychleji. Zdálo se mu to? Neusnul na chvíli? Občas se stávalo, že usnul a následně ho hned probudil hlasitý zvuk ve snu. Po chvíli se uklidnil a dál pokračoval ve snaze usnout. Poté k němu dolehl chraplavý hlas.

„Spíš?"Ozvalo se pokojem. Chlapec nemohl uvěřit svým uším. Srdce mu málem vyskočilo z hrudi, teď si byl jistý, že nespí, ale třeba má jen halucinace nebo to byl jen nějaký skřípot.

„Na něco jsem se zeptal? Spíš?" pokračoval hlas ozývající se ze skříně.

Chlapec byl v šoku, nevěděl, co dělat. Hrozně se bál. Kdo je v té skříni? Dělá si z něj někdo srandu? Připomnělo mu to, jak si ho často dobírali dva starší kluci z bývalé školy. Měli do ní spolu stejnou cestu. Pokaždé si z něho dělali legraci. Občas mu jeden zastoupil cestu, a začal do něj strkat, a ten druhý po něm plival.

Stejně jako v té chvíli se ani teď nedokázal rozhodnout, co dělat. Situaci s chlapci nijak neřešil, nakonec je to vždy přestalo bavit a šli domů. Tahle situace se často opakovala. Rodičům nic neřekl, ani učitelům. V té době už byl u nich Petr a toho nic ohledně nevlastního syna nezajímalo.

Pravý otec chlapci zemřel při autonehodě, těsně předtím než chlapec oslavil sedmé narozeniny. Pamatoval si s ním každý moment. Byl to podle něj ten nejlepší táta. Nikdy mu nijak neublížil, byl férový a věnoval mu veškerý volný čas. Tak si to alespoň pamatoval.

Po autonehodě si za něj matka  našla rychle náhradu, ne proto, že by ho neměla ráda, ale protože se svým platem uklízečky nedokázala obstarávat svému synovi vše, co potřeboval. Nebyla hloupá, ale v životě neměla moc štěstí. Vyrůstala v dětském domově a pak propadla drogám. Dostal ji z toho až její budoucí manžel, kamarád z dětství a chlapcův budoucí otec, který nad ní nezlomil hůl. Osud však zlomil hůl nad ním a nechal do něj naprat kamion, jenž mu nedal přednost v křižovatce.

Tahle tragédie je málem dostala na ulici. Naštěstí, nebo naneštěstí, chlapcova matka našla dostatečnou náhradu, uznávaného a bohatého psychologa, který toužil po dítěti a po krásné manželce. Nebyl zrovna moc pohledný, ale ošklivý také ne. Důležité bylo, že měl hodně peněz ze svých publikací a přednášek, které často dělal.

Po pár schůzkách spolu začali chodit a po roce se vzali. To měl Petr ještě o chlapce malinkatý zájem, ale pak si udělal vlastní dítě a jeho zájem se přesunul jen a jen na ně. To trvalo jen rok, protože se miminko v šesti měsících zadusilo vlastním jazykem. Chlapec ho zrovna hlídal. Chůvičku měl zapnutou hned vedle sebe, zatímco hrál na počítači Counter strike, ale dusící se miminko z ní neslyšel. Z chůvičky se sice ozývaly v jednu chvíli divné zvuky, ale jen na okamžik, a navíc to neznělo nějak podezřele, chlapcův úsudek byl, že se miminko asi převalilo. Bylo mu 9, takže nad tím moc nepřemýšlel. Petr ho z toho vinil a od té doby se od něj nedočkal jediné vřelé reakce. 

Vřelých reakcí se mu dostávalo jen od pravého otce a matky, otec však zemřel a matka se díky novým možnostem, zapříčiněným bohatým manželem, rozhodla dostudovat a poslední 4 roky neměla pro chlapce moc volných chvil. Její schopnost učit se byla ve třiceti a po drogové minulosti dost ovlivněna, dostatečnou pílí však dokázala získat bakalářský titul z psychologie, nejspíš i kvůli tomuto společnému zájmu si Petra vzala. Nyní se snažila získat titul magisterský, takže chlapec po emocionální stránce stále strádal.

V předchozím bydlišti měl pár kamarádů. Jenže vztahy s nimi měl velice chladné, lépe řečeno, on byl chladný. Nedokázal se s nikým sblížit a cítil se tak hrozně sám. Stýskalo se mu po otci.

Stěhování, které teď přišlo, ho připravilo i o těch pár „takzvaných" kamarádů. Nejlépe se cítil při sledování filmů, seriálů a čtení knih, to ho těšilo, vždy si představoval, že je součástí příběhu a občas je sledoval i se svými „takzvanými" kamarády. Byly to dobré chvíle, jenže neměli dlouhého trvání,a nakonec se musel pokaždé vrátit do reality, jenž za moc nestála.

Nyní leží v posteli a mluví na něho skříň, jak absurdní. Měl toho všeho dost. Strachu, samoty a nevlastního otce, jenže se pořád nedokázal přinutit k akci. Tohle byl jiný strach než normálně cítil z nevlastního otce nebo svých šikanátorů. Tento strach tělo vyvolává, když zažívá něco neuvěřitelného.

„Tak co bude sakra?" znovu se ozval obyvatel skříně, jenž už tolik nechraptěl. Pořád sice mluvil, jako kdyby vykouřil 100 cigaret denně, ale hlas teď měl jemnější a úlisnější.

Chlapci už bylo jedno, jestli mu bude nevlastní otec něco vyčítat, a tak se rozběhl ke dveřím a poté běžel rozlehlou chodbou do ložnice rodičů.

Celý dům byl rozlehlý. Byla to taková menší vila, která toho měla hodně za sebou, ale díky starostlivosti předchozích majitelů, byla stále v perfektním stavu a na pohledech kolemjdoucích se dala spatřit závist. Díky pochybné minulosti s mužem, který tu měl provozovat „orgie" s mrtvolou vlastní sestry a dokonce zabít jednu dívku, jejíž tělo se nikdy nenašlo, se dům prodával velmi pod cenou. Petr měl rád historii a tento dům ji měl velmi dlouhou, proto se rozhodl k jeho koupi, také konzultoval případ toho muže.

Chlapec doběhl k ložnici a s rychlostí blesku do ní vtrhl.

„Někdo je v mojí skříni!" vykřikl na celou místnost. Než se právě probuzení rodiče vzpamatovali, jejich syn výkřik zopakoval. 

Pokračování v další části...

Jak se vám zatím líbí změna vyprávění na  Er – formu (z 3. osoby)?