Princess Of Hell [Avengers FF]

3-Země

Opatrně jsem přešla k bráně s nadějí, že si mě ti psi již dále všímat nebudou. Když jsem byla u brány, pociťovala jsem stoupající nervozitu z neprozkoumaného území. První jsem dala do portálu pouze ruku, abych se ubezpečila, že je vše, jak má být. Když jsem nevzplála, ani nic jiného, vytáhla jsem ruku a podívala se naposledy na psi, již se krčili a koukali na mě. Odvrátila jsem svůj pohled od pekelných psů a podívala se na portál. Můj tep se začal zrychlovat a já začínala panikařit. Vždy jsem toužila podívat se na Zemi, ale jestliže je to za účelem splnit požadavek mé matky, je to sebevražedná mise. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do zářícího portálu. Myslela jsem na Zemi, konkrétně na místo, jež matka vylíčila, abych neskončila v limbu. Limbo, to je místo, kde skončíte, jestliže vkročíte do portálu, aniž byste věděli, kam jdete.

Otevřela jsem oči a podívala se letmo kolem sebe. Stála jsem v prázdné ulici, jež nepříjemně zapáchala močí. Jediná má společnost zde, byla plechová popelnice a rozházené odpadky. Dvakrát jsem přešlápla, abych se utvrdila, zda jsem skutečně zde a není to jen pouhá iluze. Když pevná půda pod mýma nohama nezmizela, radostí jsem poskočila a vykřikla. Neprodleně jsem si zakryla pusu a podívala se kolem sebe, zda mě nikdo neslyšel. Naštěstí jsem zde byla zcela sama, až na již zmíněnou popelnici a odpadky. Zápach moči mi přišel čím dál tím výraznější, takže jsem si neodpustila zacpání nosu a kyselý výraz. Při dvou krocích, jež jsem učinila směrem pryč z uličky, jsem spatřila černou kočku, jak leží v krabici u popelnice. Kočka se na mě upřeně dívala, tak jsem se opatrně vydala k ní, tajně doufajíc, že neuteče. Utekla. Povzdychla jsem si a podívala se na silnici, jež byla na konci ulice. Byla již noc, takže všude byla naprostá tma. Jediné, co do ulic vnášelo nemnoho svitu, byly pouliční lucerny. Byla slabá mlha, takže ani luna a hvězdy nedostaly příležitost ozářit obyvatelům New Yorku cestu, či budovy. Vyšla jsem ze zapáchající, slepé uličky a ocitla se na ulici, jež se hemžila lidmi. Očividně New York nikdy nespí. Rozhlížela jsem se kolem sebe, abych zjistila název ulice, ale marně. Nebylo zde nic, co by mi napovědělo, kde se nacházím. Svůj pohled jsem stočila k prosklené výloze, jež byla plná televizorů, pokud se nepletu. Podívala jsem se na věci, jež se promítaly na obrazovkách, ale vůbec jsem jim nerozuměla. Odlepila jsem svou tvář od výlohy a podívala se do ulice. Pozdvihla jsem obočí a soustředila se na okolí kolem sebe. Budova, kde by se měl Luciferův meč skrývat, by měla být mimo město, teď pouze vymyslet, jak se tam dopravit. To mi nemohla sdělit, kde onu budovu najdu? Vyzkoušela jsem tedy štěstí a vydala se vpravo. Jako kdyby mě portál nemohl vyhodit kousek od ní.

Procházela jsem již několikátou ulicí a přišlo mi, že se dostávám mezi více lidí, spíš než mimo město. Zastavila jsem se na místě a sama pro sebe si zanadávala. Myslela jsem, že kráčet po sto letech po Zemi bude skvělé, ne že to bude jako nekonečný labyrint. Když jsem narazila na opuštěnou ulici, odbočila jsem do ní. Na konci ulice byl plot, jenž byl půl metru, možná metr vysoký. Tyhle odhady mi nikdy nešly a metr u sebe nemám. Rozběhla jsem se proti plotu a vyskočila. Když jsem byla ve vzduchu, zachytila jsem se pravou rukou plotu, nohy dala o něco výš a lehce je pokrčila.

S hladkým doskokem jsem se ocitla na protější straně plotu a naskytl se mi pohled na opuštěnější část New Yorku. Nebylo zde ani živé duše. Pomalu jsem se vydala ulicí vpřed a rozhlížela se kolem sebe. Kolem mě byly pouze zchátralé budovy a nějaké opuštěné parky, či co to bylo. Příliš se v tomhle světě nevyznám, zjevně.

Po třech hodinách cesty jsem přišla k nějakému lesu, jenž byl docela vzdálen od města. Nohy už mě neskutečně bolely, neboť jsem nejednou musela přeskakovat ploty, či jiné věci, jimiž lidé ohraničili vstup. Taktéž jsem musela utíkat před nemnoho rozhněvaným psem, ale to je trochu složitější. Na chvíli jsem se usadila na trávník a chtěla své nohy nechat odpočinout, když jsem zaregistrovala přilétávající zvláštně tvarovaný letoun, či jak tomu lidé říkají. Opět, moc toho o tomhle světě nevím. Zvedla jsem se z trávníku a mé srdce zaplesalo, že jsem na správném místě, když z onoho létajícího předmětu vidělo vyletět muže v kovovém obleku.