Princess Of Hell [Avengers FF]

4-Překvapení

Z menšího letounu, anebo jak to lidstvo nazývá, vyletěl kovový muž a mé srdce zaplesalo, neboť to bylo znamení, že jsem na správném místě. Sledovala jsem, jak jejich letoun přistává u budovy, kde by měli skrývat Morning Star. Přes husté koruny stromů, jsem neviděla, kde přesně letoun přistál a jak mnoho členů jejich týmu vystoupilo, ale minimálně kovový muž byl v budově. Pro mě tím nastala horší fáze, proniknout do budovy a chopit se morning staru, aniž bych přivolala nechtěnou pozornost členů týmu. Povzdychla jsem si a rozešla se zdlouhavým krokem k budově.

Snažila jsem se jít, co nejtišeji to šlo, ale zjevně jim nic neříká sbírání větví. Nejednou mi pod nohami praskla spadlá větvička ze stromů, jež upoutala pozornost okřídlených obyvatel stromů. Rychle jsem otočila hlavu, abych se podívala směrem ke stromům. Většina ptáků, jež se polekala odletěla, až na jednu sovu, jež byla fascinována mou kápí. No, tak rvát se sovou se opravdu nebudu. Otočila jsem pohled zpět před sebe a znovu se vydala na cestu.

Když už se zdálo, že jsem blíže k oné zmíněné budově, jež v sobě měla skrývat jednu z nejstarodávnějších a nejmocnějších zbraní vůbec, pusa mi padnula až do trávníku, kde si zkoušela hrát na kosu. Při východu z lesa, se mi naskytnul pohled na několik spíše širokých nežli vysokých budov. Tohle bude ještě těžší, než jsem si myslela. S povzdychnutím jsem se vydala kupředu.

Když jsem byla pár metrů od první budovy, přikrčila jsem se, aby mě nikdo nezahlédnul. Pochybuji, že zrovna oni zde mají nějakou ochranku, ale jeden nikdy neví. Pomalu jsem se proplížila k první budově, jež opravdu nepůsobila, jako obytná zóna, ale to ani jedna z nich. Ačkoliv každá stavba měla své kouzlo, nechtěla bych tam žít. Ne, že by na tom peklo bylo o něco lépe, ale tam se člověk lépe zorientuje. Pokud je z pekla. Tak teď už mi to došlo.

Prohlédla jsem si celou budovu a snažila se přijít na způsob, jak se dostat dovnitř, aniž bych na sebe upozornila. Nejhorší nápad by bylo vykopnutí dveří, to by o mně věděli hned, druhý nejhorší by byl vyhození celé stavby do vzduchu, třetí je páčení zámku, neboť to zámek nemá. Mysli, jak tě to Turin učil. Podívala jsem se na zeď a sama pro sebe se ušklíbla. Přiložila jsem ruce ke zdi, zavřela oči a ve zdi se po chvíli utvořila díra. Rychle jsem dírou vklouzla dovnitř a otočila se. Díra se zavřela hned po mém přistání v budově. Pokrčila jsem rameny a podívala se kolem sebe. Byla jsem v nějaké chodbě, kde kupodivu nebyl skoro nikdo. Na co zde mají tolik budov, když tu skoro nikdo není? Podívala jsem se kolem sebe a nevěděla, kterým směrem se vydat. Povzdychla jsem si a vydala se doleva, kde byla chodba, jež vypadala na první pohled delší než ta, jež vedla doprava.

Ocitla jsem se u světnice, jež byla plná stejných obrazovek, jako byly v té výloze. Jediné, v čem se to lišilo, bylo že obrazovky byly vždy na něčem zavěšené a oboustranné, lidské technologii opravdu nerozumím. Vstoupila jsem dovnitř do světnice a opět se rozhlédla. Všechno v téhle světnici bylo naprosto odlišné než cokoliv, co jsem doposud znala. Přešla jsem ke stolu, ačkoliv je nulová šance, že by se zde mohl skrývat Luciferův meč a začala se v něm přehrabovat. Vypadly z něj na mě různé poznámky, sešity, objekty, jíž jsem nedokázala pojmenovat a nějaké nákresy. Nevím, k čemu tahle světnice slouží, ale je tu větší bordel než v pekle. Teď dvojnásobně. Zaslechla jsem za sebou odkašlání a zaregistrovala pohyb vedle sebe.

„Zkus se pohnout a ten šíp ti provrtá hlavu." Ozvalo se přímo vedle mě. Cítila jsem, jak se mi o vlasy mírně otírá hrot šípu, což jasně naznačovalo lukostřelce. Povzdychla jsem si a otočila hlavu jeho směrem. Přímo vedle mě stál muž středního věku s mírně rozcuchanými vlasy, zelenýma očima a mířil na mě z luku. Měla jsem za sebou zavřít dveře.