Princess Of Hell [Avengers FF]

Prolog

Seděla jsem na podlaze ve své komnatě, třímaje čepel z Kelperinské oceli ve svých rukou. Pohrávala jsem si s čepelí, která byla ukována již v dávno zapomenuté zemi, když do komnaty vstoupil nezvaný host.

„Neučili tě klepat?" Zeptala jsem se jej s náznakem vzteku v hlase a zabodla čepel do podlahy vedle sebe. Plamen svíce, jenž hořel vedle mě, se mírně zachvěl při mém prudkém pohybu. Otočila jsem hlavu jeho směrem a celého jej sjela pohledem. Po čele mu stékaly kapky studeného potu, nohy se mu mírně chvěly a jeho hlasité polknutí se rozeznělo celou místností. S pobaveným úšklebkem jsem vstala z podlahy a pomalu šla k němu.

„Mám tě to snad naučit?" Se svraštěným obočím jsem si založila ruce na prsou. Čím více kroků jsem udělala já k němu, tím více jich udělal on ode mne. Protočila jsem nad jeho chováním oči.

„Ne, vaše, Výsosti." Zběsile kroutil hlavou a hlas se mu chvěl nervozitou. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a pokynula mu, ať uvede důvod své přítomnosti. Nejprve se zadrhnul, ale poté začal mluvit.

„Vaše matka si žádá vaši přítomnost." Hlas se mu stále chvěl a jeho pohled neustále směřoval k podlaze. Prstem jsem mu zvedla hlavu a naznačila mu, ať se mi dívá do očí.

S protočením očí jsem jej odstrčila ode dveří a pomalým krokem vyšla ze své komnaty. Kráčela jsem chodbou, která měla vést přímo do trůnního sálu. Podle matky mají zdi pekla působit hrůzu, na mě to zde působilo pouze tak, že potřebujeme uklízečku. Zdi byly zbarvené do černa, sem tam se po zdech mihla nějaká pavučina a prasklina a po každém metru byla zavěšená hořící pochodeň, která měla osvěcovat chodbu.

Když jsem se ocitla přede dveřmi trůnního sálu, bez rozmyslu a jakékoliv slušnosti jsem rozrazila dveře a vstoupila dovnitř. Můj hlasitý příchod si získal pozornost všech přítomných. Rozhlédla jsem se po sále, abych zjistila, kolik je zde osob. Všechny pohledy se v danou chvíli upíraly na mě. Zvedla jsem pravou ruku a všem přítomným zamávala. Všichni poddaní se uklonili a matka se na mě nevraživě podívala.

„Tohle asi nebude jedna z těch chvílí, kdy řekneš, že mě ráda vidíš." S pobaveným úšklebkem na rtech jsem sledovala její tvář rudnoucí vztekem.