Chrám Elements

Druhé dveře

Další týden jsme se zvládali vídat normálně. Povídali jsme si a užívali si svou vzájemnou přítomnost. Bylo to krásné, ale sama jsem nějak podvědomě věděla že to jednou skončí. Neskončilo to úplně, ale Nik musel zpátky do školy. Naštěstí to není tak daleko od jejich sídla a prý se sem bude každý víkend vracet aby mi povyprávěl co se děje. A jak se mají mí kamarádi a rodiče. 

Dnes je středa Nika už jsem třetí den neviděla, chybí mi. Dnes mě čekají další dveře.  Mám už jedny za sebou a devět před sebou, ale už jsem krok blíže k úspěchu. Elements pro mě prý něco má. Ale to se dozvím až po tom co otevřu další dveře. 

Myslím že už je čas na dveře. Uslyšela jsem Elementa.

Tak jo další náročný den mám před sebou, ale zase je to změna. Tady se toho moc neděje. 

Vydala jsem se tedy k jeskyni se dveřmi. Jedněma jsem prošla už minule a trošku si prohlédla můj dnešní úkol. Zase tu bylo pět dveří. Hned jak jsem vešla stejně jako minule jsem se zastavila a koukala. Nic co by bylo na dveřích odlišné. Minule jsem si myslela že se mění a dnes mi třeba ukáží co se v nich skrývá, ale nic. Byli přesně jako minule. Stálo tam v půlkruhu pět stejných dveří a žádný znatelný rozdíl. Prostě naprosto nic čeho by se dalo chytit. Frustrovaně jsem si oddechla a zkusila si je aspoň lépe prohlédnout z blízka. Ani jediný škrábanec na jedněch nebo na druhých nebyl. Naprosto stejné dveře. Stejná barva, na stejných místech oprýskaný, stejně veliké a široké. Kliky úplně identické. 

Prostě naprosto nic, sedla jsem si před dveře kterými jsem prošla a které vedli ven na svobodu a koukala se na těch pět proradně až nechutně stejných dveří. Kam bych schovala něco aby to nebylo na první pohled vidět? Dala bych to za rám dveří nebo někam vyryla. Zkusila jsem ten rám prohledala jsem ho po celém obvodu a u všech dveří. Nic! Už mě to štve a nejhorší je že mi pomalu dochází nápady. Rytiny taky nikde. Na kliku jsem se ani nepodívala kdo by něco schovával v klice? Sedla jsem si zase spět a čekala. Mám menší pocit že jsem dokonce i usnula. Probrala jsem se s hlavou na zemi. Posadila jsem se a hodila vražedný pohled ke dveřím. Potvory jedny jestli budu muset tak je vykopnu. Vstala jsem a s frustrací do jedněch kopla. Naneštěstí jsem kopla přímo do kliky a ta se mi zarazila pěkně do boty. Bolelo to. Sesunula jsem se k zemi a podívala se na tu nohu. Sundala jsem si botu a viděla tvořící se modřinu zespoda na chodidle.  Ta proradná klika musela být z pěkně vražedného materiálu. 

Zvedla jsem se ze země a chtěla si jít zase sednout do rohu ke dveřím s cestou ven. Co jsem ke svému zděšení zjistila že pode mnou není kámen z jeskyně, ale zelená tráva. Pořádně jsem se rozhlédla a stála jsem na zeleném kopci u nějaké chaloupky. Došla jsem až tam a uviděla jsem že nad zahrádkou u které byla u chaloupka se sklání starší žena. 

,,Dobrý den." pozdravila jsem ze slušnosti a čekala co mi stařenka odpoví. 

,,Dobrý krásný den mé kvítko." usmála jsem se když žena promlouvala místo ke mně tak ke květině nad kterou se skláněla. 

,,Tady za vámi." řekla jsem a stoupla si blíže ke stařence. Zase nic. Zkusila jsem to ještě jednou a tentokrát stařence zamávala před obličejem. Nic. Už jsem četla dost fantazy knížek abych věděla že je možné se dostat někam do třeba vzpomínek a být jen divák nějaké události. Ti lidé co tam jsou vás nevidí ani neslyší, ale vy je vidíte i slyšíte. Je to něco co někdo musel dát do dveří aby mi to pomohlo kterými dveřmi se mám dále dát.  Sledovala jsem stařenku jak promlouvá s květinkami a jak je hladí a přeje jim krásný a květů plný den. 

Z ničeho nic jsem najednou byla zase přede dveřmi. To bylo asi vše. Došla jsem k boku co jsem si přinesla jedna strana už byla popsaná z minula, nadepsala jsem nadpis ,,Druhé dveře" a podnadpis ,,Květinka".  Napsala jsem tam pár základních informací a poté došla k dalším dveřím. Došla jsem až k nim a dotkla jsem se jich. Nic. Problém byl v tom že nevím co se předtím stalo že jsem se propadla do té vzpomínky. Zpomaleně jsem dělala vše co předtím kopla jsem do dveří, ale opatrně ještě mě pořád bolela noha z té kliky. Když ani to nešlo kopla jsem do nich s větší vervou a nakonec ještě s větší. Pořád nic. Přehrála jsem si poněkolikáté co se stalo před prvními dveřmi. Kopla jsem do nich a pak mě bolela noha z kliky. Klika! To musí být tím, protože zbytek jsem zkusila. Kopla jsem do kliky a objevila se zase někde ve vzpomínce.