Indiánka

Viníci

S vytřeštěnýma očima jsem poklekla k ležící osobě na prkenné podlaze paluby. Zírala jsem na úzkou stříbrnou dýku zaraženou těsně a lopatkou toho člověka. Kolem jeho těla a na košili byly fleky krve. Vzala jsem ho za rameno a otočila směrem ke mně, přitom kontrolovala, aby se ostrá zbraň nedostala ještě hlouběji do těla, které bylo dosud teplé.

„Jasone, panebože," zašeptala jsem si pro sebe zděšeně a položila mu dlaň na místo, kde jsem mohla cítit bušení srdce, pokud tedy nějaké ještě tlouklo. Proč se to stalo? Co proti Jasonovi kdo měl? Nebylo moc náročné dát si dvě a dvě dohromady. Jacob. Sledoval nás už před pár hodinami a teď konečně dokonal, co měl v úmyslu. A následně zdrhl. Když se celá má dlaň zdvihla silou Jasonova hrudníku, nemohla jsem tomu uvěřit. Dýchal.

Zatřásla jsem s ním. „Jasone!" Zatěkal očními víčky a zaúpěl. Přišel k sobě, zřejmě ne však mým přičiněním. Musela jsem najít doktora, který mu vyjme dýku z těla a zastaví krvácení. Prozatím právě ona čepel dělala záplatu hluboké ráně, takže krev z ní plynula malým stroužkem, nikoli rudou záplavou.

Jason začal mluvit tichou nesrozumitelnou řečí a pokud jsem mohla posoudit, tak dost z cesty. Vstala jsem, uchopila jeho těžké tělo pod pažemi a přitáhla ho na sebe, aby se mi lépe táhlo. Objímala jsem ho jako pytel ovsa, načež jsem se pomalu a pozadu pohybovala přes palubu ke vchodu do podpalubí, abych našla pomoc. Po necelých deseti metrech jsem však narazila zády do jiného těla, načež jsem se k smrti vylekala.

„Schováváš mrtvolu?" zaslechla jsem za sebou hlubší hlas. Nebylo v něm překvapení, opovržení ani agrese, jen odhad.

Trhla jsem hlavou za sebe, abych mohla ve tmě rozeznat příchozího. Zprudka jsem se nadechla. „Charley, prosím, pomoz mi najít doktora!" vyhrkla jsem a snažila Jasonovo tělo lépe uchopit. Charley, můj hlídač na dlouhé cestě, si ho beze slova vzal do svých rukou. S trochou úsilí se mu podařilo přehodit chlapce přes svá záda a nést ho podstatně lépe. Vykročil ke kajutám svižným krokem, já pospíchala za ním.

„Tak povídej, co přesně se stalo? Řekni vše, co víš," pobídl mě. Obsah jeho slov zněl velmi odlehčeně, jeho tón však nanejvýš naléhal.

A tak jsem vše vyklopila. O tom, jak jsem Jacoba viděla skočit z lodi do moře, jak jsem našla Jasona s kudlou v zádech. Charley poslouchal.

„Nelžeš? Mohla jsi to dost dobře být i ty."

„Já?! Jako že bych se ho pokusila probodnout? Ne, ne. Vždyť i ty ses tu motal kolem. Jak jsi věděl, kde nás máš hledat?"

„Byla to náhoda. Nebo spíš dobré načasování. Narazil jsem na vás."

„Stejně tak i já," prohlásila jsem. Charley přikývl. Pravděpodobně se zeptal jen tak. Takové typické detektivní obvinění. Kdybych se pokusila Jasona zabít, stejně bych to přece nepřiznala na jedinou otázku.

Chudák Jason vypadal opravdu příšerně. Když ho Charley položil v pustém pokojíku na tvrdou palandu, ani se nepohnul, nepromluvil. Jen těžce dýchal, obličej měl bledý.

„Jdi sehnat lékaře. Hned. Zabouchej na všechny dveře první třídy a ptej se," rozkázal okamžitě Charley směrem ke mně. „A pošli nějakou služku pro horkou vodu a můj batoh z kajuty třicet pět." Jen jsem rychle kývla a vypadla ze dveří. Cítila jsem, že musím být jako blesk, nezastavit se, neotálet. Běžela jsem chodbou a dělala přesně, co mi řekli. Bušila na dveře. Ptala se rozespalých a otrávených cestujících. Nejraději by mě nakopli, kdyby nebyli z horní vrstvy vznešených. Až jsem konečně narazila na ty správné dveře. Muž v aktivních letech, v bílé rozhalené noční košili a se strništěm na bradě mi otevřel až po dobrých dvaceti vteřinách. Ale jakmile jsem položila otázku na lékaře, zmizel za dveřmi. Za dalších patnáct sekund už byl obutý, v županu, s kufrem svého náčiní. Až pak se představil a ptal na případ. Byla jsem mu neskonale vděčná, sršela jsem úlevou. Svižně jsme pospíchali zpět do toho pokoje. Cestou jsem sehnala i domnělou služku. Nemoha jsem jinak, než povolat Joycelin, jinou stevardku jsem neznala tak dobře, nevěděla bych, kde ji hledat. Neřekla jsem jí, co se komu stalo, nechtěla jsem mít polomrtvé dva. Zpráva o Jasonovi by ji jistě dorazila. Nicméně udělala, o co jsem ji ve spěchu prosila. Vydala se pro vodu a batoh.

Ten doktor se ukázal být velmi zručný, i přes svůj věk, kdy byl v praxi jistě pouze málo let. Ale věděl docela přesně, co dělat. Poručil si ještě mnoho věcí jako kysličník a ručníky, ale zbytek měl ve své brašně. Když ovšem dorazila Joycelin, bylo zle. Pochopitelně poznala své dvojče, jak leží bezvládně na palandě. Ve své podstatě jsem se ani nestihla otočit směrem k ní, když omdlela. Charley, který stál v té chvíli vedle, měl překvapivě velmi dobrý postřeh. Než se stačila sesunout k zemi, zachytil ji, i když na poslední chvíli. Nicméně si hlavu neuhodila, přistála u Charleyho, od kterého si jí převzal doktor, načež ji velmi opatrně položil na vedlejší matraci.

„O fous, že ano?" usmál se Charley na mě a doktora. Čekal pochvalu, ale lékař se věnoval především Jasonovi, teď si pro změnu odskočil za Joycelin, druhou pacientkou, a na nic jiného čas neměl. Právě ji něžně pod hlavu položil jeden ze složených ručníků. Nechápala jsem, jak Charley může být tak z obliga. Lékař šel Jasonovi vyčistit ránu.

„Jak to, že jsi tak klidný?" vyčetla jsem Charleymu. „Vedle tebe jeden málem vykrvácí, druhý omdlí, ale ty jsi úplně OK."

Charley pokrčil rameny. „Musíš zachovat chladnou hlavu."

„A je to hotovo." přerušil nás za malou chvíli lékař. „Teď to zafačuji a vy běžte upozornit prvního důstojníka. Tohle byl přece útok na člověka. Hned ráno se to určitě bude řešit. Najdeme viníka. Je tady na lodi přece, nemohl utéct."

„Bohužel mohl," hlesla jsem. Doktor se na mě zpříma obrátil. Nemohl mému prohlášení uvěřit. „Přelezl zábradlí a skočil. Zítra důstojníkovi povím jeho jméno," rozhodla jsem se.

„Vlastně už dneska," promluvil Charley, „už je dávno nový den."

A my také byli pěkně utahaní. Zdálo se neuvěřitelné, že jsem ještě před několika hodinami tančila v městském pubu, tohle vše se událo v několika hodinách. A jak to změnilo následující okamžiky.

Když Joycelin přišla k sobě, ihned se ptala na Jasona vystrašeným hlasem. Doktor měl oproti tomu velice klidný tón a nebylo těžké Joy šetrně vysvětlit, co její dvojče utrpělo za zranění. Utěšit ji ale bylo náročnější. „Ale kdo to udělal?" naříkala dívka.

Kousla jsem se do rtu. „Jacob Downchaster," vyhrkla jsem rychle a pak zase zavřela pusu. Nic víc jsem říct nehodlala, nejdřív se to dozví příslušné orgány, které už budou vědět, jak si počínat.

S Joy to překvapivě velmi pohnulo. Rozzuřila se. „Ten všivák!" bouchla pěstí do dřeva, „já věděla, že se ten ničema bude snažit vzít, co mu nenáleží!" hledala, co by mohla vzít a zlostí zničit. Třeba dřevěnou židli. Sebrala ji a chystala se jí rozbít o stěnu. V tom ji ale zabránil Charleyho zásah. „To by přece stačilo. Jenom si ublížíte."

Mě zaujalo něco jiného. „Joy, ty ho znáš?"

Podívala se na mě zpříma. Oči měla od slz, obličej svraštěný vztekem. Takhle bych si ji zaživa nedovedla představit. Ale dělo se to přímo před mýma očima.

„Jistě," vyprskla. „Je to chlap, se kterým Jason dědí majetek po otci."

Moje obočí vystoupalo tak nahoru, kam jen se dostalo. „Vždyť si říkala, že žádné peníze nemáte a střídáte bídu s nouzí."

Joycelin se protivně a hořce zasmála. „Teď ano, když všechny peníze shrábl on!" myslela tím Jacoba. „Přitom jsme si je měli rozdělit, Jacob, Jason a já, až se vezmeme."

Přísahala bych, že ten den by mě vůbec nic nepřekvapilo. Ani kdybychom se zrovna potápěli sotva pár mil od břehu, ani kdyby spadl meteorit a roztrhal nás na cucky. Vůbec, vůbec nic.

„He?" udělala jsem to nejchytřejší, co mě zrovna napadlo. „Takže nejste dvojčata?"

„Dvojčata? A co sis myslela? Jsme snoubenci. Copak vám to nebylo vůbec nápadné?" Tohle už zaujalo i lékaře. Tvářil se přesně jako já.

„Ne?" nadhodila jsem k ní. Zrekapitulovala jsem si, co jsem dnes večer u Jasona viděla. Vzít jednu z cestujících tancovat půl večera v irské hospodě, na to ji téměř políbit, až do tmy s ní být někde venku a pak skoro nestihnout loď, to všechno se snoubenkou na té samé lodi. Takhle že to je? Tak to tedy prr, zase tak naivní jsem nebyla. Jason byl buď nevěrník, co mu nebylo rovno, nebo Joycelin pěkná lhářka. Načež s prstu sňala stříbrný prsten, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla, a hodila ho ke mně. Prohlédla jsem si ho.

Tak dobře, nelhala.