Indiánka

Ocelová čepel

Když jsme se potichu kradli po palubě, všude byl klid, krom občasného rámusu vycházející od přídě, kde se činili lodníci. Našlapovala jsem tak nenápadně, jako bych byla zloděj v krámě, když si Jason rozevřel již pootevřené dveře, aby vešel do útrob lodi a se dvěma slovy, co ke mně pronesl, v nich zmizel. Nestihla jsem je zachytit, zabouchly se, stejně tak jako jsem velmi stupidně přeslechla, co vůbec říkal.

Jacob se také odebral už dávno po svých pryč, na palubě jsem zůstala na vlastní pěst. Což bylo velmi... Znepokojující. U dveří do podpalubí byla klika ve tvaru koule, tedy pro mě žádná šance, načež jsem si uvědomila, že tenhle vchod není ten, kterým procházím pokaždé, když se chci jít podívat na moře. Pro cestující byl vchod určitě na druhé straně, jen jsem se špatně orientovala.

Odcupitala jsem dřevěné stěny, držící mě dál od bezpečné chodby a kajut, a našla ten správný vchod, který byl díkybohu nezajištěný. Ještě jednou jsem se ohlédla za sebou do tmy – jak to, že Jason prostě zmizel? Náhle jsem si vzpomněla na jeho poslední vzkaz, než utekl, a napadlo mě, že to dost dobře mohlo znamenat i Dobrou noc. S pokrčením ramen jsem jednoduše sestoupila po schodech do chodby, a zamířila ke své kajutě, která se nacházela až na samém jejím konci. Dál následovalo boční schodiště dolů, do nižší třídy, kde zřejmě teď už v tichosti odpočíval i Charley.

Když jsem za sebou zamykala dveře, cítila jsem jakousi úlevu. Jako bych byla po celém dlouhém náročném dni zase doma. Pokojík, i když jsem v něm strávila ani ne pár dní, vypadal velmi útulně, jak už jsem si na něj zvykla, ale trochu mě děsil ten prostor všude kolem. Naopak nízký strop ve mně vyvolával pocit úzkosti.

S povzdechem jsem si sedla na postel a rozpustila si vlasy. Ze šuplíku jsem si už dávno přivlastnila palubní hřeben, tedy jsem si nemusela dělat starosti, že po mém malém výletu budu potřebovat mikádo – žádné nemožně zacuchané vlasy se neděly.

Česala jsem svou hřívu, jak jen to s dřevěným kartáčem šlo, přitom v hlavě přehrávala celý příběh z večera. Jak nás Jacob sledoval, na to nás v podstatě zachránil, jak jsme s Jasonem tancovali v rytmu, nebo i mimo rytmus, irské hudby, jak se všechno točilo dokola a já nemohla popadnout dech. Na ten večer nikdy nezapomenu.

Byla jsem opravdu unavená, nebylo proto divu, že když jsem si jen na moment lehla, tak jsem do chvilky usnula ve všem oblečení, kartáč mi vypadl z ruky. Vzbudila jsem se asi o patnáct minut později, když se nad kajutou ozvala velká rána. Ozval se tlumený výkřik a tvrdý dopad, jako když... Ano, jako když někdo spadne plnou vahou na prkennou podlahu podlahy. Ihned jsem vyletěla jako čertík z krabičky. Vyděsilo mě to, o tom žádná. Nevěděla jsem, jestli je vhodné si odemknout, otevřít dveře do chodby a zkusit odtamtud zjistit, co se stalo. Mohla by to být jen nehoda? Nebo nějaký útok?

Stejně jsem otevřela. Na chodbě svítila jediná plynová lampa připevněná ke stěně, její zář se rozpínala v jejím nejbližším okolí, rozhodně nedosáhla až do nejtmavších koutů. Ale nic zvláštního jsem neobjevila. Věděla jsem, že pokud chci více informací, musím se podívá přesně tam, odkud se ten úder ozval. Co když je někdo v nebezpečí? A co když se do něj sama svou hloupostí vrhnu?

To už jsem běžela po schodech vzhůru, rozrazila dveře na chladný vzduch a rozhlédla se ve tmě kolem. Nikde nebylo ani živáčka. Udělala jsem sotva tři kroky po palubě, když se v ten moment kolem mě kdosi prohnal šílenou rychlostí a naschvál do mě strčil, až jsem spadla na zadek a hlavou se praštila do dveřního rámu. Temeno hlavy mi pulzovalo nečekanou bolestí, ale i tak jsem se sebrala a vyskočila na nohy, abych se podívala, kam dotyčný běžel. Neutekl daleko, konec konců, byli jsme na lodi. Díky občasném osvětlení na některých částech paluby a mdlého světla měsíce jsem ho spatřila u zábradlí na lodním boku, jak přelézá kovové tyče a následně skáče do ledové vody. Před skokem se mu v dlani blýskla malý pozlacený předmět.

No teda. Nechtěla jsem tam jen tak stát a zírat, ale na nic jiného jsem se nezmohla. Ten člověk prostě skočil do moře. Z plujícího parníku. Rozemele ho teď lodní šroub?

Přispěchala jsem k onomu zábradlí a spatřila... Jacoba, jak se vynořuje nad hladinu a plave kamsi směrem k přístavu. Teda, jestli tam chtěl doplavat, tak si dá pořádně do těla, to bylo první, co mě napadlo. Pár světýlek města Kinsale ještě bylo vidět, ale vzdalovali jsme se docela svižně, už jsme byli nejméně dva kilometry od pobřeží.

Ale proč to propána udělal? Z jakého důvodu sebou praštil na zem, pak se rozběhl a skočil? Už od začátku byl sice hodně zvláštní, ale... Nebyl to magor, přece. Měla jsem nutkání to jít okamžitě ohlásit nějakému důstojníkovi, a proto jsem začala obcházet všechna stanoviště, kde by se na palubě ještě v tuto noční dobu mohl někdo zdržovat. Jacob si rozhodně svoji mokrou cestu vybral naschvál, ale co bylo za tím motivem, bylo záhadou.

Usilovně jsem promýšlela všechny možnosti nebo náměty, proč by někdo dobrovolně opouštěl takovým způsobem loď, jednoznačně musel mít jediný důvod – on utíkal. Ale před kým nebo čím? Uprostřed svých úvah jsem špičkou boty o něco zavadila a málem zakopla. Sklopila jsem zrak na zem a na to hlasitě zakřičela. Jako horor naživo jsem upírala zrak na nataženou ruku dlaní dolů, která bezvládně polehávala na prknech. Zbytek těla bylo ve stínu. Hned jsem k němu poklekla a i přes svoji hrůzu jsem se snažila rozkoukat. I když už jsem v podvědomí tušila, koho postihlo neštěstí a upřímně jsem se kousala do rtu strachem, když jsem zjišťovala identitu ležícího.