Indiánka

Káva z Kinsale

,,Ty vážně myslíš, že Joy chtěla tuhle kávu?" Luisa v rukách pochybovačně převracela balíček, krátce po tom, co jsme vkročily do malého útulného krámku.

,,Je to zrnková normální káva," trvala jsem na svém a dodala důraz na slovo klasická. Stevardka bude ráda, že jsem sehnala, co si přála.

,,No právě," odpověděla Luisa. ,,Je obyčejná. Joy ji pila celý život. Ale co kdyby jsi jí koupila něco speciálního?"zamyslela se.

Přišla k pokladně obchůdku a oslovila prodavačku: ,,Slyšela jsem, že tady v Kinsale melete výborná zrna, prý až z Afriky," vyprávěla. Nebyla to pochopitelně pravda, žena se tvářila na kávu, co se mele přímo tady v Kinsale dost zmateně.

,,Obávám se, že takovou nemáme, slečno. A že taková se ani nevyrábí," odpověděla prodavačka.

,,To je přeci hloupost. Určitě jsem o takové slyšela," namítla Luisa. ,,Ano, táta ji včera odpoledne pil na lodi. Říkal: Něco tak dobrého upraží a namelou jen v Kinsale. Až budeš ve městě, musíš mi nějakou koupit, zrovna tak to povídal. Ale jestli ji nemáte..." smutně pokrčila rameny a tvářila se, že chce bez tržby odejít.

Prodavačka chápala, že přijde o kšeft, a rychle se snažila dámě, která byla už začátku kvůli svému postavení na koni, co nejlépe vyhovět.
Zavolala proto ze dveří směrem do jakéhosi skladu. ,,Haló, Richi? Nemáme kinsalelskou kávu? Slečna by si ji moc přála."

Z vedlejší místnosti po zavolání vyšel vysoký a silný muž, zřejmě v obchodě měl za úkol nosit těžké pytle místo prodavačky. Na dotaz po ženě vrhl pohled jako by se ptal, jestli se nezbláznila. On byl skladník a žena zase prodavačka, oba dva moc dobře věděli, co v krámku mají a co ne, stejně jako že kinsaleská káva nikdy nebyla. Jenže každý tu hrál svoji hru a já byla zticha.

,,O kávě přímo odsud, z Kinsale, jsem opravdu neslyšel, ale mám speciální zásilku, ta by se mohla slečnám líbit," odpověděl. ,,Co byste řekly, dámy, na kávu z Brazílie?"

Luisa se viditelně zatetelila, ale snažila se to zakrýt. ,,To, co jsem chtěla, to sice není, ale vadit to asi nebude..." Samozřejmě že to bylo přesně to, co chtěla. Brazilskou zásilku by běžně nabídli váženým lidem co nemají díru v kapse, rozhodně ne za normálních okolností dvěma dospívajícím holkám, co se mihly ulicí a narazily na obchod. Tak dobrá káva chtěla významného kupce, ale jelikož prodávající nechtěli zklamat, když to s místí kávou nevyšlo, nabídli to nejlepší.

Prodavačka nám navážila kilo té brazilské, a oddělila od něj na mé přání čtvrtinu zvlášť pro Joycelyn. Čtvrt kila jsem platila já, zbytek Luisa.

Když jsem viděla cenovku, trochu jsem se zděsila. O hodnotě zlatavých kovových liber jsem si už přestavu udělala. ,,Luiso," drkla jsem do dívky. ,,Jsi si jistá, že Joy tohle uhradí? Není to moc?" ptala jsem se.

Luisa na mě prohlédla dost udiveně. ,,Proč by to měla platit ona?" nechápala.

,,Protože ji chtěla ona? A slíbila, že ji zaplatí?"

,,Ale takhle to nefunguje," povzdechla si Luisa nad tím, jaký nemožný případ šel nakupovat s ní. ,,Je to dárek pro stevardku od cestující, která si strašně váží poskytovaných služeb a chce jí přilepšit... Ona ti nic platit nebude," zaťukala si na čelo.

Nechápavě jsem na ni zírala. ,,Ona to plánovala takhle, když mi tu objednávku zadávala?" Nějak mi to nešlo do hlavy, že by Joy chtěla takhle manipulovat. Byla jsem přesvědčená, že kávu si opravdu chtěla koupit sama, jen nemohla jít na břeh kvůli nedostatku času.