Indiánka

Londýn, červen 1861

Každému asi dojde, jak jsem mezi těmito lidmi vypadala a proto jsem se rozhodla někam rychle zmizet. Moje první volba padla na obchůdek s šaty. K mému překvapení to vypadalo, že zde prodávají oblečení již ušité, vždyť dříve se přece vyrábělo a prodávalo až, když krejčí věděl míru zákazníka...?
Nadechla jsem se a opřela se do dveří prodejny.

,, Dobrý den," pozdravila jsem. Za pultem stála buclatá žena kolem padesáti let a prohlížela si mě, stejně jako každý, se zvláštním výrazem.
Ohromeně jsem se rozhlížela kolem. Šaty na stojanech byly bohaté a nádherné a zářily všemi barvami.

,, Přejete si...?"otázala se žena.

,, Přála bych si nějaké skromné šaty... Něco, co se teď nosí," dodala jsem.

,,Hm... A máš čím zaplatit?"
Ihned ve mě hrklo. Má ruka vjela do tašky a místo peněženky nahmatala kožený váček. Zvědavě jsem ho rozevřela a v tu chvíli mi vypadl z rukou, protože byl obtěžkaný... Zlatými mincemi, jsem zjistila. A došlo to i prodavačce i nějakým lidem za výlohou, kteří podle otrhaného oblečení a drsných obličejů nevypadali moc přívětivě.

,, Takových peněz!" vykřikla žena.
,,Kdes' je ukradla?!" vyjela na mě.
,,Neukradla!" Nejlepší obrana byla v tuto chvíli útok.
,, Moji rodiče jsou vyškolení inženýři," to byla vcelku pravda.
Na prodavačku to zabralo.
,, Omlouvám se, slečno, já jen, že doba je zrádná, nikdy nevíte..." Najednou byla jako med.
Mávla jsem ledabyle rukou. Tohle divadýlko s váženou slečnou se mi začínalo líbit.
Žena mi začala ukazovat různé modely šatů, ale já chtěla nějaké hodně obyčejné. Šlo mi o to, splynout z davem. Nebýt v jiné době nápadná.
Jenže žena mě stále podezírala a schválně mi nabízela nějaké extravagantní a nevkusné kousky.
Nad takovýmito jsem udělala úšklebek, který jasně naznačoval, že vím, pro koho by se hodily, ale pro mně teda ne.

,, Koupím si tyhle!" ukázala jsem konečně na jedny, co byly bezpochyby slušné. Chrpově modré šaty měly jednoduchý střih a sukni delší než pod kolena a mě se opravdu líbily.
Zkusila jsem si je a padly mi - byly perfektní a navíc levné.

Spokojená jsem si ještě zakoupila stuhu do vlasů, protože jsem nebyla hloupá a došlo mi, že je zde pokládáno za nevkusné nechat si vlasy viset ledabyle přes záda. Ke stuze jsem přidala také plátěný vak, do kterého jsem moji tašku z jednadvacátého století strčila tak, jak byla.

Takto vyparáděná jsem vyšla ven z obchodu na ulici, bez toho, aniž bych se rozhlédla po lidech, padla jsem do náručí rovnou těm oškubaným lidem - zlodějům. Před všemi přítomnými mi strhli vak z ramene a asi by mi i ublížili, kdyby jednoho po druhém znenadání bleskově srazila něčí pěst. Mladík světlých vlasů měl na svůj věk až podivuhodnou sílu a s pěti zloději se vyrovnal do několika vteřin. Lidé kolem začali povykovat a volali místní strážníky, kteří se o výtečníky postarali.
Vystrašeně jsem oddechovala. Přepadení jsem tedy nečekala.
Ostatní přítomní byli také překvapení a ptali se, zdali je vše v pořádku. Mladík se mi podíval do očí.

,,Toto je, myslím, vaše, slečno," usmál se a podával mi můj vak.

,, Děkuji vám, pane, jsem vám neskutečně vděčná," poděkovala jsem srdečně.

,, Smím se otázat, co dělá mladá dívka sama v ulicích Londýna? Je to zde celkem nebezpečné, jak jste se již mohla přesvědčit," promluvil.

Tak na to se mi teda odpovídat nechtělo. Co bych taky měla říct? Že je normální cestovat časem? Šoupli by mě do cvokhauzu. Moje sebevědomí mluvit rozhodně neposílil strážník, který se postavil vedle mládence. Zřejmě ho to taky zajímalo. Můj půd sebezáchovy mi radil, ať si něco vymyslím, ale to bych jim musela něco nalhat, a to přece nemůžu. Navíc na každou sebevěrohodnější lež se brzo přijde, takže by mi to platné stejně nebylo.

,, Já, ehm.. No..."
Z koktání mě vyrušilo něčí zavolání. Osoba křičela na mě!

,,Mignonette? Mignonette Starklová? To jsem já, Rose!" Davem se prodírala mladá žena s vlasy vyčesanými nahoru.

Nevěděla jsem, která bije.

,,Jsem tak ráda, že jsem vás našla, slečno. Nebudete věřit, co se stalo. Vaší sestře se najednou velmi přitížilo, nemůže kvůli svému stavu odplout do Severní Ameriky!" informovala mne s velmi zkroušenou tváří.

,,Ale to je hrozné!"
Sice jsem nevěděla, o jakou sestru tu jde, má doopravdická sestra Marion zde přece vůbec nebyla, ale je to určitě špatná zpráva, že ta něčí sestra nemůže odcestovat.

,, Avšak místa v lodi už jsou zakoupené, měla byste jet alespoň vy."

,,To přeci nelze, Rose! A co chudáček má sestra? Nemůžu ji zde nechat a sama odplout!"
Byla jsem až překvapená, s jakou dramatičností jsem větu pronesla. Ze mě ještě něco bude.

,, Bohužel, otec vás již čeká v Americe, v Richmondu a vy víte, že chtěl, aby alespoň jedna z jeho dcer již byla na cestě. Musí dodržovat smlouvu se společností."

,,Jakou smlouvu?"

,,Copak vy jsi nepamatujete na volnou půdu v Novém Mexiku? Smlouva je založená na faktu, že vám půdu přenechají, pokud se do čtyřiceti dnů přemístíte bydlet za oceán," připomněla starostlivě Rose.

,, Slečno, nepřihodilo se vám něco? Vůbec jste si nepamatovala, že se stěhujete! Nemáte úžeh? Vzpomínáte, co jsem vám opakovala, když jste vyrazila sama na trh?" obávala se.

V duchu jsem se vztekala. Vždyť ani nevím, kdo seš, natož, abych věděla, co jsi mi kdesi povídala!
Pokrčila jsem rameny a nahlas řekla jen: ,, Nevím..."

,,Ach, snad jste neztratila paměť! Vzhledem k tomu, jak jste se poslední měsíce trápila kvůli své drahé sestře, až jste málem sama onemocněla, se vám asi opravdu kvůli tolika špatným událostem něco přihodilo... To je takové neštěstí!" bědovala Rose.

Rozhodla jsem se, že jí to vyvracet nebudu. Četla jsem jednou příběh, kde předstírání ztráty paměti holce zachránilo vysvětlování a možná i život. Takže musím riskovat. Ale jak to, že mě ta Rose zná, i mé doopravdické jméno?! Sice jsem na začátku uvedla, že jsem Bianca, ale tuhle přezdívku jen vnucuji všem, kdo by se chtěl opovážit mi říkat tím příšerným francouzským Mignonette. Rose mě samozřejmě znát nemůže. Ale copak existuje kromě mě ještě nějaká jiná Mignonette Starklová, co vypadá stejně, že si ji pletou se mnou?! To bych ji ráda poznala.

,,No, když musím odjet, předpokládám, že mě doprovodíte, drahá Rose," zkusila jsem.

,,Ne, ne, je mi to moc líto, slečno. Nejsem připravena opustit Evropu, a váš otec je s tím srozuměn, že si v Novém Mexiku najdete jinou chůvu, i když bych vás teď ráda doprovodila, abych se ujistila, že jste v pořádku. Avšak potom bych se nedostala zpět do Anglie. Mám za úkol pro vás najít důvěrnou osobu, která by vás doprovodila na tak dalekou cestu," objasnila všechny plány.

Konečně si všimla také policisty a mladíka, kteří stáli trpělivě na místě.

,, Když dovolíte, směl bych vás doprovodit na stanici? Slečna byla málem okradena, nutně potřebuji sepsat protokol. Na oplátku bych vám mohl pomoci sehnat vhodný doprovod pro plavbu," promluvil policista.

Chůvu Rose nabídka zřejmě nadchla, i když ji vylekal ten incident se zloději, protože jsme se v dalším okamžiku bez Rosiných námitek odebrali na policejní základnu.