Indiánka

Noc v baru

Helena byla vzteklá jako podrážděná liška. Naštěstí se nezmohla na víc než jen na pár výčitek, na ostatní vyhrožování stejně neměla právo. Samozřejmě ji vyděsilo, když jsme zmizely, malou útěchou jí však bylo, že nás hledala velmi krátce, vzhledem k tomu, že jsem celou cestu z lodi mlela o tom, že mým úkolem je sehnat kafe. Svatba byla od prodejny, co by kamenem malé děcko dohodilo.

Na Marygold jsme se vrátily během patnácti minut. Luisa zamířila za rodinou, já za Joycelyn. Nejdřív jsem však musela vypátrat, u koho ta stevardka právě slouží.

V úzké chodbě jsem se skoro srazila s Jasonem. Jak jsem často potkávala jen ty dva, skoro to začalo vypadat, že kromě nich tu ze stevardů už nepracuje nikdo. Ostatní však zřejmě byli někde zalezlí, nebo ve městě, dost možná měli plné ruce práce.

,,Jé, Bianca," protáhl mé jméno s poťouchlým úsměvem. Zřejmě měl náladu na dobré úrovni. ,,Slyšel jsem, že jsi vyrazila do ulic, sehnat něco pro sestru." Přikývla jsem na souhlas. On se ke mně naklonil ve snaze zjistit, co nesu za dary v papírovém pytlíku.

,,Brazilská káva," vysvětlila jsem a lehce ho od sebe odstrčila.

Zasmál se. ,,A mně jsi donesla co?" dožadoval se odpovědi.

,,Tobě nic," setřela jsem ho. ,,O nic sis neřekl."

Předstíral zklamání dítěte, co k Vánocům dostalo ponožky. ,,Ale můžete se s Joy o tu kávu podělit," přispěchala jsem s řešením.

To ho však rozhodilo ještě o trochu víc. ,,Já kávu nepiju," odpověděl.

,,Hele, neměl jsi ještě před chvíli nějak příliš dobrou náladu?" nadhodila jsem.

Pokrčil rameny a trochu pookřál. Stejně jsem měla za to, že svůj smutek předstíral. ,,Možná... Možná bys to mohla vykoupit něčím jiným," navrhl a já obrátila oči v sloup. Jistěže to bylo hrané. Chtěl jen něčeho dosáhnout.

,,A co by to jako mělo být?" otázala jsem se a skoro se bála odpovědi. Kdoví, co ten kluk vymyslel.

A byla jsem skeptická po právu. ,,Málokdo to ví, ale na lodi nastaly malé komplikace. Řekněme, že za jednu noc to strojníci zvládnou opravit, avšak v železárně v doku Baltimore, který leží kus odsud. Budeme znovu kotvit, na pár hodin," informoval mě.

Nakrčila jsem čelo. ,,Asi nechápu, oč jde," pokusila jsem se kolem něj prosmýknout, ale Jason mě zarazil.

,,V Baltimore mají nejlepší hospodu, co znám," vysvětloval spěšně.

To mě zarazilo. Zdvihla jsem obočí. ,,Ale já s tebou chlastat nejdu," upozornila jsem ho skálopevně. Jo, jo, co by se ze mě s takovou stalo.

Protentokrát byl překvapený zase on. ,,Nemyslím na pití, ale na živou hudbu, trochu zábavy, chápeš? Bude to skvělé, určitě jsi ještě neslyšela tamní hudebníky." Nadšeně rozhodil rukama a čekal, jak zareaguji.

Neznělo to až tak špatně, to jsem koneckonců musela uznat. Vlastně při spojení irská hudba jsem skoro slyšela rytmické energické tóny dud, houslí a bodhránu. A to mě přimělo nakonec na návrh pomalu kývnout. ,,Dobře, Jasone, půjdu s tebou. Jen se musím zeptat Charleyho," objasnila jsem, co pro mě bude největší překážkou.

Jay jen mávl rukou. ,,Ten chlápek, co tě hlídá? S tím bych se mu nesvěřoval. Vytratíme se z lodi po setmění, tajně," informoval mě.

Naklonila jsem varovně hlavu na stranu. Přeci jen se mi to nějak nezdálo. ,,A proč tajně? Jayi, jestli se nám tam něco stane... Jestli se mi pokusíš ublížit, nebo..." nedořekla jsem. Trochu dotčeně se na mě podíval.

,,Prosím," zaškemral. ,,Slibuju, že tě na chvíli nenechám bez ostrahy. Tajné to bude kvůli tomu, že cestující v noci nemůžou opouštět loď, vlastně o tom kotvení ještě ani neví. Ale pro nás to neplatí, zaměstnanci lodě si můžou chodit, kam se jim zlíbí, tedy na své nebezpečí, a já vím přesně, kdy a jak ty opravy proběhnou a kolik máme v přístavu času. Bude to super výprava, slibuju..." lanařil.

Moje oči se zhouply v dokonalém oblouku. ,,Tak jo. V kolik vyrážíme? V jedenáct? Fajn, vyzvedneš mě tady na chodbě. Ale běda, jestli ti ten plán nevyjde..." Měl velkou radost. Zvedl moji ruku a přizvedl si ji galantně ke rtům. Lehce jsem se začervenala. ,,To snad nemuselo být, ne?" nadhodila jsem k němu, ale mohli jsme si tak akorát vyměnit pobavené úsměvy.

***

Plížila jsem se tmou jako zloděj. Modré skromné šaty mi šustily o kolena. A pak mě někdo vzal za paži a odtáhl mě ke dveřím. Druhou rukou jsem vzala rychle za kliku, na neznámého dopadlo světlo měsíce a já si oddychla, že je to přeci jen Jason.

,,Charley chcípne, až zjistí, že jsem se s tebou vydala do ulic," zašeptala jsem mu do ucha vzrušeně.

Vystoupali jsme po schodech na palubu. ,,Nezjistí," opáčil Jason a ukázal do dálky za zábradlí. ,,Podívej, Baltimore." Před námi jsme sledovali pouliční světla a několik malých hospod, kde bylo stále velmi živo. Ta světla byla taková divná. Hořel v nich plyn, pochopitelně nebyla na elektřinu. Proto svítila tak mihotavě a vrhala trochu děsivé stíny. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Tak jdeme, ne?" šťouchla jsem loktem do Jasona. Na okamžik jsem si všimla, že zaváhal, jestli přece mě má vzít s sebou. Kolem prošlo pár strojníků, vůbec si nás až na pár pohledů nevšímalo. Nebyli jsme moc nápadní, leda jako dva stevardi, co jdou na vlastní pěst pryč. Vlastně ani tak jsme už nevypadali. Jason měl na sobě poprvé civilní oblečení, tmavě hnědé sako a bílou košili, kterou si možná ze svého služebního outfitu přece jen ponechal.

Pak se rozešel podél zábradlí, až ho v jednom místě podlezl a zmizel mi z očí. Zjistila jsem, že z boku lodi je malý žebřík, pomocí kterého jsme se mohli oba dostat ven z lodi, aniž bychom upoutali pozornost zaměstnanců, kdybychom se vytratili normálně, tedy posuvnými dveřmi z chodby. Žebříček byl ale krátký, a já si nebyla jistá, jestli mám zbytek seskočit do tmy a doufat, že přistanu na kamenném molu.

,,Tak skoč!" pobízel mě Jason ze země. Pustila jsem se a tlumeně vykřikla, když jsem slétla skoro metr a půl do temnoty. Tiše jsem vypískla a ztratila rovnováhu. Než jsem opět stála stabilně, Jay mě zachytil za paži. Než jsme se dostali k prvním světlům a plápolajícím lucernám, nepouštěl můj loket z ruky. Zaoceánskou loď Marygold jsme nechávali ve tmě za sebou.

Cestou k hostinci jsme skoro běželi. ,,Loď kotví jen na dvě hodiny," oddychoval Jason.

,,Cože?!" vykřikla jsem hlasitě. Dál jsem pokračovala šeptem. ,,To nemůžeme stihnout. Vždyť už jdeme přes deset minut, a ještě tam nejsme." Co když nám zatím loď odpluje? volal tichý hlásek uvnitř mě. A opět za ním přišlo upozornění, že já o nic nepřicházím, jsem na cestě v podstatě náhodou, ale Jasona by to stálo novou budoucnost.

,,Neboj, už jsme na místě," informoval mě znenadání a zastavil se před prosklenými dveřmi. Až ven je slyšeli vyhrávání živé hudby, irské tóny dud a houslí ve mě rozproudily krev a já viditelně ožila.

,,Tak jdeme?" opatrně jsem strčila do dveří, ale Jason mě zatáhl zpátky.

,,Muž jde do podniku vždy první," připomněl mi s úsměvem a vklouzl do tepla.