Sbohem, břehy Anglie

62 9 3
                                    

Ulehčeně jsem vydechla, když jsem sebou konečně plácla na jedno z volných míst, kterých tu nebylo moc k vybírání. A tak jsem se ocitla vedle nějaké, asi stejně staré, holky, s vlasy absolutně rudými a vlnitými. Byla oblečená v brčálově zelených šatech se zlatým zdobením a dost jí to slušelo. Nejvýrazněji však vyzařovala studánková modř jejích očních duhovek. Chvíli mě pozorovala a pak se nervózně zavrtěla. Asi jsem vypadala dost přezdobeně, z čehož se mi také nedělalo moc dobře. Ten živůtek, co jsem měla na sobě, mě hrozně tlačil do žeber a už po chvíli mi bylo vedro. Naproti mě seděl Charley a taky mě sledoval. Teď jsem byla nervózní zase já. Co na mě tak zírá? Brzy jsem se to dozvěděla.
,, Proč jsi na mě řvala? Jak jsi věděla, že umím německy?!" Zahrnul mě otázkami.

Ah, to určitě. Nemůžu ti přece prozradit, že mám podezření, že on jsi...
,, Myslela jsem si, že jsi z Německa, tvé příjmení tak aspoň zní," pokrčila jsem rameny. Ve skutečnosti jsem měla důvodů daleko víc. Musela jsem si však pořádně urovnat myšlenky, než abych zase plácla nějakou blbost.

Charleymu se to pořád nezdálo. Byl nějak podezřívavý. ,,Ale jistá jsi si tím být nemohla, Mignonette. Ale trefila ses. Mou domovinou je Hannover v Německu."

,,A co na tom, že jsem to střílela jen tak od boku? Prostě jsem chtěla zkusit, jak zareaguješ, toť vše. A neříkej mi Mignonette, prosím. Vytáčí mě to."

,,Vždyť je to tvoje jméno. Jak jinak bych tě měl oslovovat? Třeba Minnie?"

Zděšeně jsem na něj zírala. Minnie?! Fajn, ale ty jsi od této chvíle Mickey, OK?

,,Všichni mi říkají Bianca, takže ty bys mohl taky." Po chvíli žmoulání rtu jsem šla do sebe.
,, A promiň, že jsem ti nadávala. Jak říkají tobě?" Raději jsem se otočila k dívce vedle mě, abych už nemusela vést trapnou debatu s tím druhým. Mickey na mě jen smířlivě kývl a z batohu vytáhl knihu. V příští minutě už byl naplno ponořený se do četby. Modrooká spolucestující se na mě usmála a ihned odpověděla: ,,Harriet. Poslyš, ty jsi Francouzka? Máš zvláštní přízvuk a to jméno..."

Tohle byla obvyklá otázka mých vrstevníků, a vůbec všech lidí kolem. Odkud jsi, že se tak divně jmenuješ? Jo, jo, klasika. Pověděla jsem jí moje obvyklé odůvodnění:
,, Mým rodičům se to jméno líbilo. Já sama ale nemám s Francií opravdu nic společného. Narodila jsem se v Česk..." A doprčic. Hmm, vzornou Angličanku tu tady předstíráš, Bianco. Jako na potvoru to Charley zaslechl, konec konců seděl od nás necelý metr a půl, a hned si konec věty domyslel. ,,Jsi z Českého království? Myslel jsem, že jsi z odsud, z Anglie. Tedy alespoň tak to tvá chůva naznačovala... Hm, zvláštní." Oddechla jsem si tak, že to snad muselo být slyšet. Takže žádné další otázky na původ už nebudou. Aspoň ne teď.

Harriet vystoupila na malé zastávce asi dvě hodiny od Londýna, a tak jsem se zbytek cesty musela bavit s Charleym. Nakonec to nebylo tak špatné, povídal hlavně o jeho životě v Německu. O Americe se moc bavit nechtěl.
,,Po kolikáté už tam budeš?" vyzvídala jsem.
,,Tahle cesta bude druhá, poprvé jsem byl ve Státech minulé léto."
,,A ten tvůj kamarád Indián," opatrně jsem se snažila naklepnout žhavé téma: ,,...No ten, o kterém jsi mluvil na stanici... Z jakého je kmene?"
Charley svraštil čelo. ,,To by ti stejně nic neřeklo," vyhýbal se odpovědi, seč to šlo.
,,Je syn náčelníka Apačů," vypadlo z něj nakonec.
Nemohla jsem uvěřit, že to opravdu přiznal. Tak jestli se během cesty neukáže, že ten jeho ,,kamarád" je Vinnetou, náčelník Apačů Mescalerů, tak sním svůj slunečník.

V Liverpoolu vlak zastavil krátce před setměním. Dokázali jsme s pomocí pár kolemjdoucích najít nějaký normální hotel, který by odpovídal standartním penzionům tam v budoucnosti.
Ubytování sice žádný pohodlný luxus nebylo, ale na poměry doby, ve které jsem se ocitala, byl zřejmě něco extra. Stejně jsem však za ty peníze dostala menší než miniaturní pokoj s jedním oknem, ve kterém by bylo místa tak akorát na postel a na dva kroky ke dveřím. Jenže já někam musela uskladnit i kufry. Když se mi to konečně podařilo, na zemi nebyl ani centimetr volného místa.
Byla jsem unavená a žaludek hlásil krizový stav. Musela jsem přejít přes položená zavazadla, abych se z pokoje vůbec dostala ven a mohla splašit nějakou večeři. Když jsem chodidlem došlápla na plátěné víko zavazadla a ozvalo se křupnutí, došlo mi, že jsem obsah kufrů ještě neprohlížela a že v nich může být prakticky cokoliv. I křehké a drahé věci, které by ocenily, aby je nerozdrtila noha jedné nejmenované holky, co po nich náhodou chodila. Musela jsem to však nechat na později, i když jsem byla k smrti zvědavá, co v kufrech je, tedy co si s sebou vozí na cestu, řekněme na dovolenou, čtrnáctileté holky z devatenáctého století. Já bych brala tunu knih, iPad, sluchátka a možná i skicák a tužku na kreslení, jenže v této době by mi zbyl sotva ten skicák a možná jedna z těch knih. Jo, a ta tužka.

Charley měl pokoj někde na konci chodby. Zabušila jsem na jedny z řady dveří, dokonce na ty správné, a neměla moc práce s tím, abych Charleyho donutila jít do sálu hotelu na jídlo, které bylo mimochodem mnohem lepší, než jsem se obávala. Sice na nás zbyly už jen toasty, nic na zahřátí z kuchyně, ale já toasty zbožňovala, a navíc jsem měla takový hlad, že bych snědla jakékoliv jídlo, co by bylo v pořádku. Právě toho jsem se obávala. Co když na lodi, kam se přemístíme zítra, nebudou od půlky plavby čerstvé potraviny? Když někdo dostane nebezpečnou chorobu a nakazí celou loď?! Tohle mi hlodalo v mysli do té doby, než jsem v malém pokojíčku usnula. První noc v minulosti byla za mnou.

Hotel jsme opustili těsně po svítání, tedy nemožně brzo. O mém budíčku bych se raději nezmiňovala. No, prostě mě vzbudilo extrémně hlasité bušení na dveře, asi pomsta za všechno zlo od nastupování do vlaku až po večeři, kdy jsem Charleymu nasypala do čaje koření, které do pití nepatří. Normálně nejsem tak zlomyslná, jenže ta pepřenka se dívala tak nevinně... Částečně to však bylo vinou toho podivného elixíru, kterým si Britové hasí žízeň, a který já bytostně nenávidím. Černý Earl Grey s mlékem. Fuj. Tak tohle je má zpověď za včerejší den. Příště se pokusím být hodná holka, jenže si nemůžu pomoct, vždycky, když si vzpomenu na Charleyho výraz, začnu se dávit smíchy. Ale to opravdu není to dobré, čím bych měla vyzařovat, že jsem tak škodolibá. Mám být vzorem, ale zatím tak moc nepůsobím.

Naše loď, která se měla stát na nejméně dva týdny naším domovem, se jmenovala Marygold a neměla stěžně, ale komíny. Nemohla být poháněná lodním šroubem, na to bylo podle všeho moc brzo, odpověď mi daly dvě veliká kola s lopatkami. Šlo o kolesový parník, populární dopravní prostředek konce devatenáctého století. Překvapilo mě, že do blízkosti naší lodi zamířily početné davy lidí. Všichni se přece do té lodi vlézt nemohou. I když je pravda, že plavidlo bylo obrovské, na délku mělo... No, šla jsem to zpočítat krokováním.
,,Co provádíš?" Charley mě odchytil, jak pochoduju sem a tam. Vypadala jsem dost směšně, ale rozměry jsem přece získala. Čtyřicet kroků od přídi ke konci lodě. Teda.
,, Půjdeme už nahoru," ukázal někam k zábradlí na palubě. ,,Odplouváme sice až za hodinu, ale s těžkými věcmi se asi už vléci nechceš, že?" Přímo mi bral slova z úst. Ty kufry mě hrozně vytáčely.

,,Vzhůru na palubu," usmála jsem se. Celkem jsem se dokonce těšila, i přes všechny obavy. Příčina byla hlavně taková, že jsem vlastě nikdy po moři neplula. A když zrovna nedopadneme jako Titanic, nebo Olympia, bude to snad i hezký zážitek.

,,Máš lístek?" nebyla to otázka, spíš pokyn k tomu, abych ho našla a poskytla ke kontrole zřejmě palubnímu stevardovi. Usmál se na nás a řekl, že nás vítá. Pak mě zbavil těch břemen, totiž mých přetěžkaných zavazadel, s tím, že je nechá dopravit do mého kajutového apartmá. Tak to bylo rychlý. Kdybychom letěli letadlem, museli bychom projít asi třemi kontrolami, nejméně hodina zabitého času, tady jen podáte lístek s osobními doklady a plujete.

Pomalu jsem vkročila na prostornou palubu a rozhlédla se kolem. Přišla jsem k zábradlí, a připojila se k ostatním cestujícím, kteří se loučili z výšky lodě s rodinami a přáteli tam dole, i když já sama tam nikoho neměla. Osazenstvo lodi bylo rozmanité. Malé děti křičely a povykovaly a rodiče se ani nesnažili je uklidnit. Sem tam jsem zahlédla i lidi mého věku, třeba se někdo z nich bude chtít se mnou bavit. Kolem byl veliký povyk a docela zmatek, Charleyho jsem mezi spoustou lidí ztratila hned po nastoupení. Ani jsem netušila, jestli byl na palubě v poslední třičtvrtěhodině. Každopádně asi deset minut před plánovaným zvedáním kotev jsem zjistila, že na lodi není, protože kdyby byl, tak by přece nemohl dobíhat k molu a hádat se s jedním z námořníků. Zase na poslední chvíli. Toho, co ho zdrželo, jsem si všimla až vzápětí. Charley za sebou táhl koně. Doopravdického vysokého teplokrevníka, vypracovaného tmavého hnědáka. Kde k němu přišel, jsem mohla jen hádat. Loď začala navíjet těžký řetěz a kotva se vynořila z vody. Davy začaly jásat a mávat ještě horlivěji. Vsadila bych se, že dole bylo alespoň dva tisíce lidí. Rozloučení s přístavem bylo velkolepé a úžasné. Někdo vystřelil barevnou světlici, která se rozprskla nad parníkem, bohužel nebyla v denním světle příliš vidět. Toto gesto bylo definitivní rozloučení. Nashle, Británie.

IndiánkaKde žijí příběhy. Začni objevovat